Stříbrovlasý 1

příběh inspirovaný íránskou mytologií

1. kapitola

 

Zářivě modré nebe. A touha orlů letící na křídlech větru. Slunce prosvítá za svěže zeleným listím stromů. Klid, klid trvající v lesích snad odedávna narušený jemným dotykem přicházející bouře. Nemusíš se bát, dítě světla. Po každém hromu přijde blesk a ten zas následuje déšť. A potom se svět uklidní a znova vyjde slunce. "Jenže... já se nebojím. Není proč," pomyslel si Zaal a pohodil stříbrovlasou hlavou. Seděl na vyvráceném kmeni, u nohou mu ležel luk, šípy a lovecký tesák - výmluvy, jak se dostat z knížecího sídla. Otec mu velkoryse promíjel, když nenosil skoro žádné úlovky. Někdy měl pocit, že skutečné důvody osamocených toulek jsou jejich malým tajemstvím. Občas prostě... potřeboval být sám. Víc a míň, než umožňovaly síně talyšského hradu.

Víc pro hlasy služebníků a dvořanů, jejich přítomnosti a odrazů čtyř kamenných zdí, o stropu nemluvě.

Míň... pro blízkost života v té nejčistější podobě. Zde se mu nabízela měrou téměř vrchovatou - v záchvěvů stébel trav, v šumění vody po oblázcích, v zlatavých paprscích objímajících celou krajinu. Spolu s ní přicházela i otázka: může být něco skutečnějšího než sama skutečnost? Kněží mají na vše až příliš jasné odpovědi. Většinou na to, na co by se nikdo neptal. Jejich svět je velmi prostý. Služ, dodržuj řády, konej dobré činy, nikdy neudělej chybu - pak tě Ahura Mazdra nebude nenávidět. Stačí krok stranou a propadneš se do temnot bez konce, jimž vládne kníže démonů, hrozný Ahriman.

Nechtěl s nimi polemizovat, konec konců, věnují se duchovním věcem celý život, ale přesto se Zaal nemohl ubránit pocitu, že to není vše. Nemůže. A není to vzpoura, jen smrtelná jistota. Pokud svět vzešel ze srdce dobrého boha - jak by mohl teď patřit z větší části silám zla? Pokud je opravdovým stvořitelem, otcem, cožpak by dokázal opustit své děti a zanechal je napospas pustému vesmíru plnému ohně a síry? Vždy by za ně bojoval, hledal si cestu do jejich životů...

Nu, možná si to namlouvá, protože prostě chce, aby tomu tak bylo. Žádná hra náhody, ale poslání, pravé a nefalšované, jistota pevné skály v okolním moři chaosu. Něco, do čeho by příběhy jeho otce zapadly jako další z kamínků do mozaiky. Některé se černaly zaschlou krví, v jiných pulzoval plamen ne nepodobný ohni živoucího boha. Tak rozdílné... a přesto tvořily jasný obraz. Alespoň v těch světlejších chvílích, kdy nemusel pochybovat.

Co rozhodlo o tom, aby dítě nezemřelo v horách, ale získalo rodinu?

Náhoda? Osud? Nebo někdo, v jehož dlaních tepe celý svět?

Nemusíš se bát, dítě světla. Po noci vždy přijde svítání a každou ránu potká uzdravení.

"Pokud není smrtelná."

Vyklouzlo mu to z myšlenek témeř samovolně... a odpovědí jako by byl smích rozprostřený v lesním tichu. I tu smrtelnou zhojí dotek živé vody.

"Pokud něco takového existuje."

Zkus to považovat za skutečnost. Některé věci jsou příliš složité, než abys je mohl takto zjednodušovat.

První dešťové kapky, těžké a studené.

A neboj se. Ať se stane cokoli, cesta zpátky je otevřená. Pro každou živou bytost. Pro každou duši zrozenou z jiskřiček božského ohně.

Liják zesílil. Zablesklo se. Zaduněl hrom. Mírný vánek zesílil a poznenáhlu přešel ve vichřici ohýbající vrcholky borovic. Vracet se v takovém počasí přes pláně by znamenalo zbytečné riskování života; v lese bude bezpečněji. Trochu. A... luk nesmí namoknout; mohl by se zkroutit a pak by byl dobrý jen jako palivové dříví. Jistým, naučeným pohybem sňal z luku tětivu a obojí zabalil do svého koženého pláště. Tesák si zasunul za opasek, jen tak bez pochvy - jak byl. Nezapomněl ani na toulec...a po chvíli si už, se zbraněmi po boku, hověl v bezpečí a snad i v suchu. Vonělo to tam pryskyřicí a trochu i hlínou. Kmen padlé borovice nad ním tvořil jakousi přirozenou stříšku.Teď pouze tam vydržet, dokud se nepřežene bouře. A to může trvat i půl dne... Neboj se, dítě světla. Věci se často zdají být horšími, než doopravdy jsou.

 

Plesk! První dešťové kapky se zakously do země pod kopyty černých koní. Muži přitahovali své pláště těsněji k tělu. "Proč zrovna teď...? Hrad je skoro na dohled," procedil mezi zuby vysoký, podmračený muž v nápadně krásných šatech lemovaných tmavou kožešinou, bezpochyby jejich vůdce.

V dálce zahřmělo. Nadávky na účet Ahrimana zesílily, avšak v koutku duše byl každý rád, že bouře přichází až nyní. Koně popohnaní jedeckými bičíky zprudka vyrazili . Za obzorem se vynořovala nejvyšší věž talyšského hradu. Jak se stále více přibližovali, naproti jim vyjela vstříc knížecí družina. Nejprve jen drobné černé postavičky postupně nabývaly na velikosti; již bylo vidět lesklé přílby a pestře zbarvené pláště jezdců. "Rychleji, rychleji, ať už jsme u nich!" zvolal šáh. "Čeká nás teplá lázeň, pečeně a víno - starý Šalve určitě nenechá promoklé pocestné o hladu!" I koně, jako by vedeni vidinou teplné stáje a voňavého sena, ještě víc zrychlili běh.

"Hej! Vítejte! Jídlo se pro vás určitě najde."

"Kdybys věděl, kdo jsem, jistě bys tak nehalekal," pomyslel si šáh, ale nic neřekl. Když se obě skupiny téměř setkali, mohli již talyšští rozpoznat korouhev lva a slunce i obličej muže v čele družiny. Byl jim až nepříjemně povědomý.

"Vaše veličenstvo...?!"

"Kdo jiný?!?" poznamenal šáh. "Cožpak svou korouhev půjčuji kdejakému banditovi, co zde po světě běhá?!" Spíš než uražene ale vyhlížel pobaveně - tak, jak to jen bylo v promoklých šatech možné.

První se vzpamatoval vůdce družiníků. "Chlapi, honem zpět, rychle upečte nějakého pěkného berana! Tuhle návštěvu zbytky nakrmit nemůžeme!"

Několikrát se zablýsklo, ale déšť už pomalu slábl. Kapky byly stále menší a řidčí, mezi šedivými oblaky prohlédlo modré okénko. Avšak to už mohli jezdci rozeznat snad každých kámen z hradních zdí.

"Podívejte, kdo to jede tamhle od lesa...Nechybí vám v družině někdo do počtu?" zeptal se velitel knížecí družiny, když stanuli před hlavní branou.

Šáh přelétl očima své průvodce. Bylo jich dvacet čtyři, nechyběl žádný.

"Ne, můj člověk to není - spíš asi nekdo z vašich." odtušil vládce.

"Vždyť je to pánův syn!" zvolal velitel, "a jak promokl. Pečeně mu také přijde vhod. A teplá lázeň jakbysmet. Hej, bílý Zaale, pospěš!"

Šáh se ohlédl. A strnul.

Neznámý příchozí, v zabahněných nohavicích a plášti, působil poněkud žalostně. Stěží se dalo věřit tomu, že je to knížecí syn a ne poslední pacholek od ovcí. Avšak panovníka překvapilo především něco jiného.

Vlasy.

Slepené mu visely přes oči jako mokré koňské žíně. A svou barvou se jim také podobaly - přesněji hřívě bělouše. Nebyla to však čistá běl stařeckých vlasů, měly zvláštní lesk... jako roztavené stříbro. Šáh se zachvěl.

"Vaše Veličensvo Minučehre - jaká čest pro mé skromné sídlo!" ve vstupní bráně stál usměvavý muž, ne už nejmladší, avšak s bradou dosud spíše černou, než šedivou. "Pospěště, víno už stojí na stolech a pečeně bude co nevidět."

Šáh však nereagoval. Jen hleděl na promočeného mladíka jako myš na hada.

---