Ohnivé peklo

Bylo 11. září. To datum si budu do nejdelší smrti pamatovat. Procházel jsem se zrovna tou dobou Manhattanem. Podzimní slunce se ještě snažilo udržet si těch několik málo dní vlády, a vedle mne na ulici procházeli tisíce američanů, kteří kamsi pospíchali. Musel jsem si na chvíli odpočinout a odejít z kanceláře. Já vím, mnozí by si se mnou jistě vyměnili místo. Pohled ze šestadevadesátého patra světového obchodního centra je fascinující, ale něco mě táhlo pryč, co nejdále od tohoto temného místa. Neumím to vysvětlit, ale dal jsem na onen pověstný "šestý smysl". Posadil jsem se do kavárny, asi 200 metrů od kanceláře a objednal kávu. Z okna jsem pozoroval pospíchající lidi. Na tomto svobodném městě se mi nejvíce líbilo, že ať byl člověk oblečen jakkoliv, ať se jakkoliv choval, lidé mu nic nevyčítali a nedávali nic najevo. Nevím, možná je to do jisté míry špatné v tom, že lidem je srdečně jedno, jestli se Vám na ulici něco přihodí a nikdo nepomůže. Ale ať jsem na to myslel jak jsem chtěl, nic jsem s tím nemohl udělat.

Ani nevím proč jsem tak rychle pospíchal pryč. Možná to byl jen jeden z těch depresivních pocitů, které mívám tak jednou či dvakrát do roka. Možná jsem jen potřeboval chvilku klidu od neustálého pípání, zvonění a drnčení telefonů. Jistě, mohl jsem si zajít do některé z restaurací přímo v budově, ale proč? Raději jsem zvolil jednu z poklidných kaváren, okolo které jsem každý den projížděl cestou do práce.

Z mého snění mě vyrušil až hlasitý zvuk, zvuk obrovského letadla. Pohlédnul jsem vzhůru a spatřil děsivé divadlo. Nízko nad zemí letělo letadlo směrem na jednu z věží. Chtělo se mi křičet, ale mé tělo mi to nedovolilo. Byl jsem jako ochrnutý. Bezmocný. Nemohl jsem dělat nic, vůbec nic. Mohl jsem jen pozorovat, jak obrovské letadlo naráží do věže, ve které jsem ještě před několika minutami seděl za stolem. Celým New Yorkem se rozlehla strašná rána, po níž se rozhostilo děsivé ticho občas přehlušené kroutícím se plechem aut, když do sebe naráželi. Nevím jak dlouho jsem tam nehnutě seděl a koukal, jak jedna z věží hoří velikým plamenem a vychází z ní obrovský oblak dýmu. Děkoval jsem Bohu, že jsem se z věže dostal ještě před touto katastrofou. Ani nevím proč, ale první co mě napadlo bylo, že jsem tam nechal své věci. Bylo to až sobecké, že v tu chvíli jsem myslel spíše na osobní prospěch. S odstupem času, když se nad tím zamyslím, je mi špatně z toho že to byla první věc na kterou jsem pomyslel.

Najednou to začalo. Na ulici propukl obrovský jekot. Podařilo se mi vyběhnout ven a pozoroval jsem lidi, kteří nevěděli jak se zachovat. Někdo z davu najednou vykřikl: "Další letadlo!". Všichni vzhlédli vzhůru, ani druhé z "Dvojčat" nezůstalo ušetřeno. Druhý náraz. Všude na ulici byl zmatek, všude byla panika a nebylo slyšet nic jiného než kvílení sirén. Ulice byly za chvíli plné hasičů, policistů a záchranářů. Avšak nebylo to nic platné, jak mohli hasiči hasit mrakodrapy, které mají několik set pater? Lidé v mrakodrapech běželi po schodech dolů, směrem ven z budovy. Ti, kteří se ocitli v nejvyšších patrech pochopili, že nic nezmůžou a raději zoufale skákali z mrakodrapů, než aby shořeli v mučivých plamenech.

A potom to začalo, obě z více než čtyřsetmetrových budov se začali sesouvat jako domečky z karet. Všichni si mysleli, že tohle je konec. Že nic horšího se stát nemůže. Nebyl! Padající mrakodrapy rozvířili obrovský mrak prachu a sutin, který se děsivou rychlostí valil na všechny světové strany. Lidé shromážděni na ulicích začali zběsile utíkat a hledat úkryty. Já jsem se běžel schovat do kavárny, kde se shromáždilo velké množství lidí. Následující okamžiky mě až dojali. Servírky začali zdarma rozdávat občerstvení a lidé vyšli do ulic pomáhat zraněným lidem. Mnozí při tom riskovali i vlastní životy. Najednou byl ten pocit pryč. Ten pocit, že je každému jedno, co komu je, jak se chová a co má za problémy. Nemohl jsem tomu uvěřit. Lidé si začali alespoň pro tento okamžik pomáhat. Ať byl člověk jakékoliv národnosti, víry, přesvědčení, barvy pleti, ať byl zloděj či policista, dělník či ředitel, mladí či staří, ti všichni se spojili za jedním účelem - pomoci, jak bylo možno. Všichni si navzájem pomáhali a mne to připadalo, jako by celý New York byl jedna veliká rodina. Ještě dnes, když si vzpomenu na ty strašné chvíle, běhá mi mráz po zádech. Stále nemohu pochopit, jak někdo může pod záminkou víry někoho připravit o život. Přeci, když jde o život, musí jít vše ostatní stranou. Ale ať se teroristé snažili jak chtěli, ten pud, který má snad každý člověk v sobě, pud pomáhat při vypjatých chvílích, ten se jim překazit nepodařilo.

---