Motorkáři

Je krátce před půlnocí. Cesta z Jičína do Krkonoš začíná poznenáhlu stoupat. V kopci zvaném Babák nesměle hoří na kraji silnice svíčka. Bezděky se mi v mysli objevuje obraz sympatického kluka ...


Na tachometru dvěstědvacet a posledních pár vteřin života. Pospíchá za svojí holkou do Jičína. Lehká únava ze včerejší oslavy.

Setina sekundy a motorka škrtá o první sloupek svodidel.
Hlavou mu proběhl obrázek Míši. Usmála se na něj.
Jsi krásná, pomyslel si.

Další sloupek, to už bolí!
Poprvé mu blesklo že to nedopadne dobře.
Co tomu řekne máma? Vidí její tvář. Má o něj strach. Mlčí.

Třetí sloupek se zahryzává do těla. Motorka odlétá stranou.
Ještě že je prázdná silnice, bleskne mu hlavou.
Míša se na mě směje. Moc ji miluju!
Zmizela a najednou je ticho. A tma.

Svodidla se zahryzávají do těla.
Teď je ze mě malej kluk. Honíme se na prolejzačkách. Dělám bábovičky. Tahle se nepovedla, musíme víc uplácat, říká maminka a pomáhá mi. Taťka nás fotí a oba jsou mladí. Smějí se.

Sloupky začínají trhat tělo na kusy.
Je mi divně ale necítím bolest. Někde uvnitř se mi stále dokola promítá film z mýho života.
Koupil jsem motorku, jeli jsme se s Míšou projet. Milovali jsme se v lese a bavili se myšlenkou že se na nás možná někdo kouká...... Dovča. Nádherný západy slunce do moře.... Mluvili jsme o svatbě na podzim....Tma...Ticho.

Uvědomuju si že je konec!

Míša přijela z Jičína. Nejdřív brečela a vzápětí omdlela při pohledu na mě...na to co ze mě zbylo. Vnímám jak doktoři bezradně krčí rameny a ukládají nosítka zpátky do blikající sanity.
Já už nikdy nebudu ŽÍT!!!
Křičím na Míšu ať nebrečí, že jsem tady, že ji miluju. Neslyší mě.
Nikdo už mě neslyší.

---

Uplynula snad vteřina, možná dvě. Pořád ještě vidím tu svíčku jak hoří. A taky obraz kluka, kterej prodal život hodně lacino.