TO ON

TO ONTO ON
Poslední doba mi poskytuje dostatečné množství času, který plýtvám na nesmyslné přemýšlení o sobě samém, za což jsem na poslední dobu odpovídajícím způsobem nahněván. Googloval jsem tabulku, do které bych zadal tělesné a mentální parametry a tlačítko by mi vyplivlo např. " agilní  intelektuál, který ke svou intelektualitu neprezentuje jen kulatými brýlemi; páteční bonviván se šarmem prvorepublikových milovníků; schopný mladík s citem pro věc, na jehož repliky se stojí fronta".Ano na to vše se při své skromnosti pasuji. Přiznávám, že bych v některých kolonkách tabulku možná ošálil a přihřál si polévku, ale ospravedlňuji se tím, že mě již dlouho nikdo nepochválil a pokud to neudělám sám, tak se toho již asi nedočkám a za "hubeného fotbalistu, který si nedokáže zapamatovat zda se muži žení či vdávají" se opravdu pochválit nemohu. Ovšem všemocný vyhledávač vyhledal starou belu (pokud mi někdo vysvětlí, přoč se říká stará bela a zda to té paní nevadí, budu rád) a tak jsem byl odkázán na své myšlenkové pochody. Nejednou jsem namazal hodinovy strojek tikající v mé hlavě, pochopitelně ze zvědavosti kam se mé myšlenky budou ubírat, ovšem ubírali se směrem nepěkným ba dokonce jsem měl možnost je vidět na vlastní oči a nedivím se, že jsou tak zkažené. Asi jsem trochu pozér. Smutné konstatování. I to že vkládám "trochu" před "pozér" je samo o sobě ubohé.. A nejabsurdnější je, že vlastně svým pozérstvím bojuji proti tomu abych nebyl pozér. Ne schizofrenik nejsem, ačkoli si myslím, že to je poměrně přijatelná porucha a pokud je člověk rád ve společnosti, tak si zvykne.Nejsem pozér v tom aspektu, že bych se proti svému přesvědčení řadil do společenského uskupení žijícího z lásky k nekonečné svobodě, rockové kapele či z potřeby chránit Kuňku Argentinskou. Mám z toho pocit prvoplánovosti a jen jakéhosi přistoupení do jedoucího vlaku, kde si výhled dopředu vychutnává jenom Maschinenführer. Ano jsou výjimky. Svou hloupost vidím například v tom, že nedokážu tvrději prezentovat vlastní potřebu a nepřímo svaluji rozhodnutí na ostatní. Dejme tomu že se mě zeptáte jestli chci jet doleva či doprava. Já odpovím, že doleva, ale současně si v hlavě budu říkat, že kdybyste jel doprava, tak bych byl radši. Prostě jedu ve vlaku a vy řídíte. Sakra.
Ale něco s tím udělám.