Kudla

Nejprve pošlu na smrt své pěšáky.... Některé nechám hájit do posledního dechu bar, kde sveřepí dvojití protivníci uhánějí po ledu až do samých útrob... Posléze po krajích elegantně nový a krásní mladí střelci, útočící trochu příliš obvykle po diagonálách. Útoky měli razanci, ale útočili na jiné cíle. Nevazdory tomu mám své střelce rád. Jsou milí a pozorní, navíc strašně chytří a zajímaví. Potom moji koně, tolikrát jsem je zkrotil a oni nakonec vžycky tak nevyzpitatelně skočili nějak šikmo či co. Jsou tak nádherní! Není to snadné, stále někam utíkají za volností a znovu se vracejí do stájí, z kterých už tolikrát nenávratně utekli... V závěru bitvy jsou nutné i těžké zbraně. Nastává čas pro mé věže. Svou typickou sebedůvěrou a smělostí rozdrtí všechny své skoy, zařženou je ke stolu povídat si o všem možném i nemožném v dialogu plném vtipu, smíchu a přátelství. Ve chvílých nečekaných výpadů a protiútoků, kdy všechno zdá se být marné, přichází Dáma, svou imosantností a andělsky nevinným úsměvem odzbrojuje kohokoliv a cokoliv... Tu mám nejradši, je tak nedosažitelná, pro svého krále. Vím že ji nikdy nebudu mít, v celé její skvělosti zůstne pro mne vždycky nedostupná a její štěstí nikdy nebude koncem mé bitvy. Alespoň její přítomnost kdybych směl chtít? Marná touha.....

---