Hřbitov

Zlověstné hodiny půlnoc již odbily,
odbily tanec zlý, myšlenku do ticha.
Co se jen lidé tu plánů svých nasnili,
než-li jim zašili mozek svůj do břicha,
mozek svůj do břicha.

Malebný kolotoč dávno se netočí,
včerejšek zrádný byl, spadla naň lavina.
Nemohou lidé tu dívat se do očí,
do očí příteli, jenž tiše usíná,
jenž tiše usíná.

Přeřízl uprostřed osudu nůž,
pozvolna pomohl válku již nevidět.
Vstávat vždy k snídani nemusí už,
lze jim i s nadsázkou tiše tu závidět,
tiše tu závidět.

Dívám se na tebe lásko a naděje,
srdce tvé nebije, tělo tvé nedýchá.
To se jen patolog kterýsi poměje,
až bude mi zašívat mozek můj do břicha,
mozek můj do břicha.