Černá léčka

„YARRRGH!“ zazněl bojový výkřik a horda lovců se vrhla z úkrytu pralesa na mýtinu. Mamut je spatřil. Než zapracovaly jeho pomalé reflexy, vznášel se mu nad hlavou nepatrný otazník. Ale netrvalo dlouho a pochopil. Dal se na útěk. Věděl, že ho lovci nemají šanci dohnat, ale přesto tušil, že rychlost není v souboji s těmito dvounožci to hlavní.
Skrz mýtinu utíkal bezhlavě k nejbližším stromům, zpět do pralesa. Instinkt mu napovídal, že by se jim mohl ztratit. Po jeho bocích se ale náhle objevily další dvě tlupy. Utíkal jak mohl, ale účel byl splněn – nahnat ho tím správným směrem.
Větve zakřupaly.
Mamut překvapeně zamrkal z čtyřmetrové jámy v zemi. Nahoře nad sebou slyšel vítězný řev.
„Tak tohle se ti nepovedlo, Bobe“ pomyslel si v mamutí řeči a smířlivě vydechl.
Kmen Rrángh měl za sebou další úspěšný lov. Chvíli trvalo, než mamuta dlouhými oštěpy a vrháním ostrých kamenů zabili. Pak spustili dolů liány, mamuta nepříliš šikovně nasekali na kusy a ty vzápětí nosili nahoru.
Náčelník kmene byl náramně spokojen. Jeho taktiky s pastí přinášely úspěch. Až vynesou všechno maso nahoru a obětují část bohům, mohou se pustit do jídla. A on má právo na ty nejlepší kusy.
Kmen Rrángh sídlil na nejvyšším ze tří kopců, obklopených rovinou. On ani jeho lidé se zatím nezabývalo vymyšlením jmen pro ně. A ani ve snu je nenapadlo, že se jim jednoho dne bude říkat Pálava. Jim označení (volně přeloženo z rránghštiny) „ten vysoký kus země porostlý stromy“ či prosté „tam“ bohatě stačilo.
Byl slunný den a pro kmen obzvláště vydařený. Ptáci skřehotali, prales šuměl neustálým pohybem… ale jak se lovci zaposlouchali, zjistili, že šumění nabývá nepříjemných rozměrů.
Zvířecí instinkt, který v lidech stále ještě přebýval, jim poručil zastavit a naslouchat. Něco se jim nezamlouvalo. Náčelník se právě chystal vykřiknout sérii zvuků tvořících povel „vy dva, jděte to zkontrolovat,“ když vtom se na lovce s mamutem vrhla horda podivných lidí. Vyskákali ze stromů kolem, a šlo jim o jediné – o kořist.
Vylekaní pralidé předtím nikdy tyto podivíny neviděli. Obličeje měli pomalované černými barvami a i vlasy měli černé. Kdežto Rránghové byli všichni hnědovlasí nebo rudovlasí. Ovšem také dost hrdí na to, aby mamuta prodali jen tak lacino. Tohle je bude stát boj.
Zaujali obranné pozice kolem úlovku a mířili na cizince oštěpy. A tak začala opravdu nefalšovaná pravěká bitka. Vypadala tak trochu jako podivný tanec plný zběsilých pokřiků.
Bitka netrvala dlouho. Nevítaní sousedé ukradli půlku mamuta a utekli do lesa. Náčelníkovi v tu chvíli vrtalo hlavou, kde asi sídlí. Nejvýhodnější pozici měli rozhodně oni, ale klidně se mohlo stát že si černí zabrali jeden z menších kopců. A nejspíš to tak i bude, pomyslel si.
Když se dostali nahoru, přišel čas obětovat bohům.
S nimi to byla poněkud složitá situace. Když náčelník kmen zakládal a byl oficiálně ustanovený i jako prostředník mezi lidmi a bohy, stačilo jich pár. Vystačili si s bohem jídla, lovu, plodnosti a vody. Jenže nápady jeho lidí byly opravdu nevyzpytatelné, stejně tak zákony přírody. V důsledku toho za chvíli přibyl bůh lesa, mamutí bůh, bůh oblohy a bouřky, bůh slunce… Až nakonec musel těm hloupostem učinit přítrž, jinak by pravěcí lidé uctívali i takové věci jako „bůh pro růst mužských chlupů“, „bůh nadávek“, nebo jakýsi prapodivný bůh, který (podle jednoho z domorodců) měl lidem přikazovat aby pracovali šest dní, a sedmý odpočívali, aby se navzájem nezabíjeli, a dokonce zakazoval pomsty nepřátelům. Ten byl zakázán jako první. Něco takového náčelník odmítal trpět. Pro pořádek a úctu není nic lepšího než občas někomu pro výstrahu useknout ruku.
Sídliště bohů bylo až na samém vrcholu kopce. Častokrát se odtud náčelník rozhlížel. Myslel na to že by třeba vrchy vypadaly docela malebně, kdyby byly obklopené vodou. Nemuselo by to být nějaké moře! Ale třeba takové malé jezírko…
Přišel čas obětovat. Sochy bohů stály na kopci v kruhu, vyřezané ze dřeva. Většinou měly okolo metru a půl. Jenom ti později vytvoření měli menší velikost. Také se jim obětovalo méně věcí.
Dnes měl dostat největší oběť bůh lovu. Dostal kus přední tlapy mamuta a celý chobot. Byl vyřezaný jako veliký a zavalitý muž. Ústa měl roztažená v bojovém pokřiku a v ruce držel oštěp, který se každý týden ostřil. Když nemá ostrý oštěp bůh, nemůže Rránghům pomoci lovit.
Následoval důležitý bůh vody. Donést všechnu potřebnou vodu nahoru je stálo hodně času a úsilí, a proto byli vždy raději, když jim napršelo. Proto obětovali stejný díl bohu vody i bohu oblohy a bouřek. Tímto způsobem zmizely oba kly, pokryté ozdobnými rytinami. Část si lidé nechali na výrobu šperků. Bůh vody vypadal jako obří ryba s ostrými zuby, zatímco bůh oblohy a bouřky jako velká hlava s vystouplými žilami, znázorňujícími blesky.
Bůh potravy byl malý mužík z nejlepšího dřeva, jemuž u úst zasychala opravdová krev. Dostal ten nejchutnější kus masa.
Pak ještě ženy obětovaly bohyni plodnosti dvě kančí mláďata. Kmen se potřeboval rozrůstat a tak byla bohyně plodnosti velmi vážená. Její socha vypadala jako žena bez obličeje a vlasů, ale zato s velkým, vyvinutým poprsím a širokými boky. Obětovalo se jí jednou za pět dní, ale každá žena měla před jeskyní její zmenšenou podobu z pálené hlíny. Tak jí mohla darovat každý den nějaké zbytky jídla nebo kostěné náhrdelníky.
Ostatním bohům se obětovalo jen jednou za čas, když náčelník uznal za vhodné.
Nyní bylo konečně po obětních starostech a kmen se mohl vrhnout na chutné mamutí maso. Po několik dlouhých hodin byl mamut doslova obsypaný lidmi. Jedli a nosili maso do jeskyní skoro pět hodin.
Snad měli dávat větší pozor, ve sladké nevědomosti si na ně totiž opět počíhal kmen černovlasých. Potrava v jeskyních nebyla ve velkém bezpečí a za chvíli kráčeli černovlasí šťastně dolů. S novým úlovkem.
Tímto začala válka mezi sousedními kmeny. Je zbytečné ji popisovat, její části se od sebe příliš nelišily. Loupežná přepadení, vraždění těch kteří v nich bránili, únosy žen a zatarasování východů z jeskyně ohnivými hranicemi.
Po období srovnatelném s naším rokem měly oba kmeny sníženou populaci na polovinu. Kromě nového boha proti nepřátelům se také už nedodržovaly pravidelné obětní rituály.
Ženy tajně obětovaly bohyni plodnosti, jelikož počet narozených dětí dramaticky klesal.
Náčelník shlížel dolů z kopců a viděl, jak si černovlasí chystají zbraně a vyrábí ze dřeva pochodně. Bylo více než jisté, že zítra znovu zaútočí. Situace je zoufalá a válka se zdá nekonečná.
Rránghští byli také nuceni se připravovat. Opracovávali dřevo z lesa a vyráběli nové oštěpy. Každý si za kus kůže, kterou nosili místo oblečení, zastrčil i pazourek pro boj zblízka. Stejně jako černovlasí si nachystali velké množství pochodní, a také lehké zápalné vrhací oštěpy.
Navzdory zažitým zvykům se k boji chystaly i ženy. Nenáviděly ty černovlasé ženštiny, které jim kradly sošky jejich bohyně! A ještě je pak na ubohé Rránghky házely, a tím jejich bohyni zneuctívaly zas a znova.
Teď jim to oplatí. Budou trpět. Všichni!
V této bojovné náladě vydrželi až do noci. Pak se opatrně, nejtišeji jak dokázali, vydali dolů. Chtěli černovlasé překvapit. Určitě čekají, že Rránghové vyrazí zítra brzy za úsvitu.
Cestou dolů nikoho nepotkali, to bylo dobré znamení.
Když se ale konečně doplahočili na mýtinu, stál proti nim celý kmen černovlasých s oštěpy v rukou. Překvápko nevyšlo.
Nechtějí je vylekat, a tak jen vyčkávají. Ale Rránghové nehodlají čekat na pozvání. Vrhnou se proti nim, ohnivé oštěpy létají vzduchem a vytvářejí tu pravou atmosféru pravěké bitvy. Veškerá uspořádanost jde stranou a oba kmeny se na sebe řítí s neobvyklým nasazením. Mydlí se hlava nehlava, a jak nejlépe umí.
V lese tuto podívanou sleduje mamutí rodinka. Táta mamut se tiše dohaduje se synkem o budoucím vítězi. Všichni tři ve skrytu duše touží po tom, aby se oba kmeny vyvraždily navzájem a jim dali pokoj.
Tak jo, tati. Jestli vyhrají Rránghové, pustíš mě zítra s kamarády kácet velký dub uprostřed lesa! Padla tichá dohoda. Tak jo synku, ale ne aby sis potom stěžoval že tě z toho bolí hlava!
Boj stále zuří. A zatím velice vyrovnaně. Zbylo asi padesát Rránghů a zhruba stejně černovlasých. Je pozoruhodné, jak stejnoměrně jich ubývá.
Ale ne na dlouho. Rránghové získávají převahu. Mají totiž něco co černovlasí nemají – odhodlání bojovat za své bohy a území!
A tak vás nebudu déle napínat a prozradím vám, že po další dvouhodině krvavé řeže Rránghové vyhráli. Bohužel to ale nebyl žádný důvod k oslavám.
Jedinými přeživšími bylo jen osm mužů a tři ženy.
Chvíli postávali na tom místě zkázy a přemýšleli, co dál. Náčelník bitvu nepřežil, a tak na jejich bedra teď přešla zodpovědnost ohledně toho tajemného rozhodnutí „co dál“
Nebylo to jednoduché. Nakonec se mezi sebou dohodli, že vezmou masa kolik unesou, zničí pozůstatky své vesnice a odstěhují se do nějakého jiného kraje.
Divíte se jim? Málokdo by zůstal na místě, které už jen připomíná zkázu a smrt milovaných. To je i pro jednoduchou psychiku pralidí přílišná zátěž.
Ošetřili si rány bylinnou směsí a ulehli ke spánku.
Ráno vyšli (snad naposledy) nahoru k sobě domů a pokochali se pohledem na krásnou rovnou krajinu.
Pak zničili dřevěné sochy bohů, jeskyně zasypali kamením a malé sošky rozdupali. Pak šli do tábora černovlasých a i ten zničili. Mrtvé nechali ležet. Pohled na ně jim působil nemalou bolest. I zde zničili sošky své bývalé bohyně plodnosti, ty které ukradly černovlasé ženy.
Vydali se na cestu pralesem, do neznáma. Nakonec, po dlouhé a nebezpečné pouti, se znovu usadili o několik desítek našich kilometrů dál na sever.
Ale osud byl krutý, bohové též.
Za nějaký čas začal vzduch více a více chladnout. Objevilo se něco, co kmen ještě neznal. Sníh. Rránghové slábli, nebyli zvyklí na takovou zimu. Snažili se bojovat s osudem jak mohli. Ale za necelou jednu generaci tento smutný boj prohráli.

***
Zhruba o 28 000 let později pod Pálavou:
„Hele, Davide, pojď se na něco podívat! Jsou tu dva kusy jakési pálené hlíny.. třeba to patří dohromady… mohla by to být soška.“
„No to mě podrž! Asi je to pravda, vypadá to jako nějaká soška. Asi bychom to měli říct Karlovi.“
„To máš rozhodně pravdu, určitě bude rád.
Podívej, když to takhle složíš tak to vypadá skoro jako nějaká ženská...“

---