25.6.2008

Už nikdy nechci nic říkat

nebo mácháním konečetin a vlněním

těla dávat najevo svou existenci

proč je občas člověk tak

zklamaný, že je součástí jakéhosi koloběhu

přesto jsem se usmál

když do vstupní haly cákala voda

po podlaze se s každým poryvem lijáku sunula

na šokované lidi, kteří se na sebe zmateně ale pobaveně

dívali, přijel vlak

sledoval jsem jejich zamračené obličeje, když

spatřili tak naplněnou halu

pospíchali

a pak vystříknula zvenku další dávka a zase a blesk

protnul temnou oblohu

nepršelo, ta voda

se lila z nebe, jakoby bůh roztrhnul svým velkým zadkem vanu a

všechno se to naráz vylilo na zem

a všichni se smáli, když zvenčí přiběhl muž s kufříkem a

roztrhaným deštníkem si snažil chránit účes

a místo toho, aby se zlobil

tak se smál s nimi

i já se smál a koukal po ostatních

a pak se rozběhnul ven, a vítr s potopou mě vzali pod křídla

mrsknuli se mnou do úpícího stromu

byl jsem mokrý, jako bych se potopil do řeky

po kůře tekly proudy a přelévaly se mi přes hlavu a záda

a odněkud přijížděl na babetě stařík v pláštěnce

na klíně měl proutěný koš

a jednou rukou

si chránil slamák

rozhlédnul jsem s kolem, přes víčka mi teklo tolik vody

a řasy zachytávaly malé schoulené broučky

pak mi mezi nohy vplula štika, chtěla se mi dostat do boty

ale já jí nevnímal a utíkal jsem někam jinam

jako kotě, které se snaží dostat z kýble vody

nad obchodním domem letělo něco velkého, snad

plachta, nic jsem pořádně neviděl, jen tak zamlženě

pak mi někdo podal ruku

chytil jsem se jí

byla silná a teplá, vtáhla mě do autobusu

lidé se smáli

a já tam na schůdcích pršel

už nikdy nechci nic psát.