Podivín

Zřejmě raději píšu v mužském rodě.To už je špatné...

Byl jsem zavražděn.Zavražděn svými pocity,které mne užíraly.Myslel jsem,že jsem se našel,že chápu vše,co se kolem mne děje,ale opak byl pravdou.Jsem ztracen ještě víc,než jsem kdysi býval.Já nechtěl být nikdy sám.Chtěl jsem se dívat na hvězdy,mít kamaráda,který by tu pro mne vždy byl.Já jsem ztratil...

Když jsem stál na chodbě školy a díval se na ostatní,bylo mi zvláštně.Bylo jich tolik,každý jiný a přece si rozuměli.Já byl na chodbě,objímal si kolena a stýskal si.Oni si ukazovali,já nevnímal.Zakrýval jsem si obličej a nepřemýšlel.Když zazvonilo a já se dopotácel do třídy,všichni zmlkli.Soused se na mne podíval a šeptl,že jsem podivín.Sedl jsem si a mlčel.Lidi nemají rádi,když moc mluvím.

Byl jsem šťastný,že jsem mohl odejít.Připadal jsem si volný,nikdo se na mě nedíval,každý si hleděl svého osudu a já mohl být tím,kdo vlastně jsem.Nebaví mě přetvářka,ale oni mě k tomu nutí.

Nechal jsem si do vlasů foukat vítr a snil jsem...

---