Konečná stanice

Je to takový krátký zamyšlení...

…Díváme se na sebe…
Desítky zběsilých pohledů štvané zvěře, nakupených v prostoru ne větším než kurník pro slepice. Každá sleduje každou a nedávají tím žádný prostor k úniku. Jako štvaná zvěř, co se veze na jatka. V těch očích jiskřila nenávist, tak moc. Snad ještě o několik párů zakalených očích víc a dřevěný vagón by musel lehnout popelem, nedivila bych se.
- Přírodní zákony snad platí i tady-
……………………………………………………doufám

t-dm, t-dm…..t-dm, t-dm




…Dotýkáme se….
Bělavé paže třesoucí se dívky vedle se otíraly o mou zmrzlou kůži. Chtěla jsem ji odstrčit, ohradit se na ni, ale nemohla jsem. Byla tak mlaďounká, jako právě vylíhlé kuře, s kterým nikdo nepočítal.( Snad by zvětšili kurník?) Třením dlaní si zahřívala alespoň část těla. Výborně slečno, chytrý nápad. Kdyby ovšem nedělal celý vagón úplně stejný pohyb. Přišla jsem si jako přímý účastník nějakého náboženského rituálu.
( ..CONJURO ET CONFIRMO VOS, ANGELI FORTES, SANCTI ET POTENTES, IN NOMINE FORTIS, MET UENDISSMI ET BENEDICTY)

Přitiskla jsem si tu dívenku k sobě. Objala mě, cítila se snad v bezpečí.
- A mě alespoň zahřála-
………………………………………………………na chvíli

t-dm, t-dm…..t-dm, t-dm




…Naříkáme…
Pláč, prosby, rozprávky s Bohem. Vše se slívalo v jeden půlnoční umíráček. Chtěla jsem taky křičet o nespravedlnosti světa, o Bohu, co všechno tohle dopustil. Však mlčím, jen poslouchám tu skladbu linoucí se zamřížovaným okýnkem ven a nechávám ji proudit v mém těle, dostala mě.
„ Budeš teď moje maminka? Nikoho tu nemám.“ To neopeřené kuře se odtáhlo od mého těla a všechno uskladněné teplo bylo rázem pryč.
„ Já ale také ne…“ Poprvé po několika hodinách jsem ze sebe vydala hlásku.
„ Prosím!“
! A zakalený pohled do mého nitra!
! A spojení její a mé kůže!
! A skutečná prosba!
„ Tak se zase přitiskni.“ Už mi byla zima.
- To víš, že budu tvoje máma, můžeš se hodit-
………………………………………………………..doufám

A umíráček dál vyhrával v rytmu jízdy po kolejích:
t-dm, t-dm…t-dm, t-dm




…Blížíme se do cíle…
Byla to moc dlouhá cesta. Celou dobu jsme jen seděly, ale ještě nikdy to nebylo tak vyčerpávající. Měly jsme hlad a žízeň. Všechny naše síly zůstaly v tom proklatém, smrtí prosáklém vagónu. Všechny jsme z něj ven nevystoupily, některé ženy vzdaly svůj boj ještě před prvním kolem.
Já se tak snadno ale nevzdám….Nakonec-mám přeci novou dceru.

A prázdný vlak se rozjel a odjel neznámo kam…
Nejspíš jel pro další postavičky v téhle zatracené hře:

…………………………………………………………………………Konečná stanice

---