Jak jsem přišel k modré knížce

Branná povinnost. To byla věc! Všichni chlapi po osmnácti letech museli povinně na vojnu (nebo do školy). Probíhalo to tak. Nejprve přišel dotazník, který svou velikostí připomínal spíš lodní plachtu. Tam se mělo vyplnit jaké máte zdravotní porblémy, jestli jste alkoholik, kuřák, jestli berete drogy, jaké a kolik, k jaké zbrani byste chtěli být zařazeni... prostě všechno. A všechno dvakrát. Když jsem ten papír držel poprvé v ruce, myslel jsem si, že je to žert. Například kolonka, kam se mají vypsat takové ty vady jako disgrafie, dislexie atp. byl dlouhý jen asi dva centimetry. Zato kolonka, kam se má napsat zbraň u které byste chtěli sloužit (a ke které se za celou dobu služby nejspíš ani nepřiblížíte - pokud nenapíšete třeba náklaďák) měla asi tři řádky přes celou šířku strany A4. Jeden človíček do této kolonky napsal "chtěl bych k lučištníkům". Očividně jsem tak nebyl jediný, kdo formulář pochopil jako vtip. Koncept formuláře přímo sváděl k napsání podobné absurdity a kdybych nevěděl, jak zmíněný človíček dopadl u odvodového řízení (major Šuk ho seřval jak malýho haranta - asi si kompenzoval nějaký mindrák. S jeho jménem je to dost pravděpodobné), nejspíš bych formulář také pěkně vyšperkoval.

Formulář jsem vyplňoval ve škole, společně s Kejmlem, mým dobrým přítelem, který významným způsobem ovlivňoval můj život již od třetí třídy základní školy. Kejml mě samozřejmě hecoval, abch tam napsal nějakou hovadinu, že to bude sranda. Dlouho jsem odolával, po pravdě vyplňoval odpovědi, z nichž vyplývalo, že jsem beznadějně zdravý a službyschopný. Když jsem narazil na kolonku "Jiné zdravotní problémy", zarazil jsem se.

"Můžu sem napsat třeba, že mě často bolívá hlava?" Zeptal jsem se Kejmla

"Napiš tam, že jsi psychouš voe!" Odpověděl celý nadšený z nové příležitosti bojkotovat odvodový dotazník.

Chvíli jsme se dohadovali, jestli je to dobrý nápad, až mi nakonec Kejml vzal propisku a velkými tiskacími písmeny na příslušný řádek napsal "PSYCHO". Řekl jsem si, že to doma zabělím a nikdo na nic nepřijde. Kejml bude mít radost, že se mu povedl vtip a já z toho nebudu mít nepříjemnosti. Vlk se nažere a koza zůstane celá. Ideální.

Formulář jsem měl před odesláním na vojenskou správu nechat orazítkovat u svého obvodního lékaře, ale tam jsem následujících několik měsíců neměl cestu. Zapomněl jsem na to, dokonce jsem to celou tu dobu ani nevyndal z tašky (ani nezabělil PSYCHO). Když přišel upomínací dopis s razítkem se zkříženými meči, kde mi bylo vyhrožováno zatčením a odvodem, uvědomil jsem si, že je zle. Nechal jsem formulář orazítkovat a doporučeně odeslal.

Na vstupní lékařskou prohlídku jsem přijel o pozdě, takže jsem nemusel hodinu čekat jako ostatní, kteří přišli včas. Sestra si mě zavolala do ordinace. Nabídla mi židli vedle jejího stolu, na němž měla rozložený můj formulář. A teď jsem si toho všiml. PSYCHO není zabělené! PSYCHO je zvýrazněné svítivě oranžovým zvýrazňovačem! Sestra se hned začala vyptávat jak jsem to myslel a jak se tento zdravotní problém projevuje. Měl jsem na vybranou ze dvou možností. Buď si vymyslet nějakou nemoc, kterou lze popsat slovem PSYCHO, nebo stáhnout ocas, přiznat barvu, vzít všechno na sebe, sypat si popel na hlavu... Představa brunátného majora Šuka řvoucího "To si myslíte, že jsme tady pro legraci? Z armády si nikdo střílet nebude!..." mi rozhodování v mnohém usnadnilo.

"Neuznávám autority," bylo první, co mě napadlo.

"Jak neuznáváte autority?" Zeptal se doktor.

"Vadí mi, že se na mě někdo jako vyvyšuje... chápete?"

"Uveďte příklad" (improvizuj!)

"Ehm... hodil jsem po naší třídní penál."

"Penál?" Připadalo mi, že kdyby měl doktor po ruce propisku, jistě by si to poznamenal, jak byl tím slovem fascinován.

"Nojo. Postupně jsem po ní házel všechny propisky, tužky, pastelky... celej penál"

"A proč?"

"Má nás první rok. Chtěla, abysme se do školy přezouvali (jak nařizuje školní řád), ale to nikdo z nás celé tři roky nedělal. Upoutával jsem tím na sebe pozornost při výkladu faktu, že jsme na té škole déle než ona, že tudíž neví jak to chodí, a že si na nás nemá vyskakovat."

Výborně. Tohle se mi povedlo. Lékař mě za můj výkon odměnil doporučením navštívit psychiatra a požádat ho, aby mi napsal posudek. Setřel jsem si pot z čela. První kolo mám za sebou.

Celou mou návštěvu psychiatra provázela těžká nervozita, pramenící ze strachu z odhalení, která nenechávala vklidu mé ruce, ani nohy. Seděl jsem před psychiatrem v pohodlném křesílku. Na loketní podpěrky jsem si vyťukával jednoduché rytmy, kolena mi zběsilou frekvencí kmitala nahoru a dolů. Psychiatr mi kladl otázky, které s tím na co mě má vyšetřit nijak nesouvisely a každou odpověď si (pravděpodobně s několika odstavci poznámek) důkladně zaznamenal do bločku, což mě znervózňovalo ještě víc.

"Člověče, vy jste hyperkinetickej," prohlásil psychiatr.

"Cože?"

"Hyperkinetickej. Pořád se tak hejbete, klepete do židle..."

"Ne, to vůbec, to jsem jenom nervózní z novýho prostředí. Ještě jsem nikdy nebyl u psychiatra..."

"Takže se vám to stává běžně?"

"No, když jsem nervózní..."

"Člověče vy jste hyperkinetickej."

"Tak jo, no..."

Zhruba po půl hodině dospělo sezení k závěru. Poznal jsem to podle otázky, kterou mi psychiatr položil.

"Mno podivejte se. Já to můžu napsat dvěma způsoby, takže se rozhodněte. Chcete na vojnu nebo ne?"

"Ani ne," odpověděl jsem.

Dostal jsem orazítkovaný papírek a odeslal ho na vojenskou správu raději dříve něž jsem si přečetl, co je na něm napsáno. Odvodová komise mi vystavila překrásně modrou knížku, která nakonec vůbec nebyla modrá a už vůbec to nebyla knížka. Byl to jenom tvrdý bílý papír, na kterém bylo mé jméno a že mi podle ustanovení § 4 odst. 1 písm. b) branného zákona dnem 23. dubna 2002 zanikla branná povinnost.

Jupí! To jsem zvědavej, jak se teď dostanu do armády. Ne že bych po tom toužil, ale když pořád slyším samé "vojnu na tebe!"... říkám si, že to přece nemůže být tak zlé.