I Remek vyletěl

            „A vy vyjdete z té místnosti ven s vědomím, že jste to neudělali, že jste nezvládli zrovna ruštinu, a ostatní pak budou slavit, ale vy se s nimi nebudete moc radovat, všichni se  rozprchnou na prázdniny a vy budete vědět, že zatímco ostatní se opalují u přehrady nebo na dáče, vás čeká učení. A běda těm, kteří to neudělají ještě z něčeho jiného,“ dokončila svůj monolog soudružka Nina Nováková, Bulharka žijící delší dobu v Čechách, která už po několikáté varovala své studenty před maturitní zkouškou. Třída odpovídala jejímu proslovu hrobovým tichem. Narušilo je jen několikavteřinové klapání Niny podpatků, jež pro dnešek výjimečně nahradily papuče sovětské provenience, a následné vrznutí židle, když se soudružka profesorka posadila za katedru. Psal se 15. duben roku 1978 a třída 4.B Gymnázia pod Kavalírkou se chystala (čti byla chystána) stvořit písemnou maturitní práci z ruského jazyka.

            Martin Sýkora se podrbal za uchem a ošil se, když cítil, jak se mu posunulo ramínko saka. Čtyři roky „intenzivního“ studia, které vedly spíše k důslednému nastudování nápojových lístku košířských podniků než ke znalosti ruských realistů, se chýlily ke konci. Než se za ním však brány studijního ústavu měly definitivně zavřít, potřeboval nějakým zvláštním způsobem proměnit své pivní zkušenosti ve studijní znalost a přesvědčit maturitní komisi, že zrovna on by neměl být ten, kdo bude zářit až v září.

            Matematika, pravda, mohla být překážkou, ale náš mladík tušil, že nebude. Ne že by snad sčítáním vypitých půllitrů pochopil tajemství integrálů či rovnic s absolutní hodnotou, ba naopak. Avšak pan Poštulka nebyl jen jeho profesorem matematiky, ale i kolegou při zkoumání košířských hospod. A jelikož spolu s ním a několika dalšími spolužáky často studoval některé vyhlášené podniky až dlouho do noci, byl si Martin jist, že ho profesor zachrání stejně, jako kdysi on zachraňoval z hospody zpitého profesora.

            Dějepisu a české literatury se Martin také příliš nebál. Ne, ani ony nepatřily k jeho koníčkům. Avšak i zde se mu podařilo efektivně proměnit pivní pěnu v listy encyklopedie. Jeden ze štamgastů, který v hospodě U Kozla hned pod školou pravidelně propíjel svůj chabý důchod, byl ve skutečnosti doktorem bohemistiky a historie. Bohužel, po vpádu sovětských vojsk v roce ´68 projevila jeho ruka neochotu podepsat se pod souhlas s intervencí, a tak pan doktor přednášel po zbytek celý život už jen briketám a opilcům, kteří se jakýmsi dílem náhody ocitli večer u stejného stolu jako on. A protože ani plat učitelů, ani mzda briketníků nedosahovaly tehdy nebeských výšin, byl nemajetný pan akademik mile rád, když mohl za pár piv Martina a jeho kamarády doučovat zpoza improvizované katedry v podobě výčepního pultu.

            Do čtveřice osudných předmětů však zbýval ještě jeden, který se pořád ne a ne poddat. Povinnou součásti maturitní zkoušky byl i jeden cizí jazyk, a protože normalizační doba příliš volby nepřipouštěla, obsazoval tuto pozici ze zásady jazyk ruský. Ruskyj jezyk, kterému Martin rozuměl asi jako keňskému dialektu svahilštiny, čtyři roky intenzivní výuky ruštiny počítaje, avšak v potaz neberouc. A podobně na tom byl i zbytek třídy. Proto tedy monolog paní profesorky, který jsem vám o dva odstavce výše zcela věrně reprodukoval.

            Den před písemnou prací Martina však napadla spásná myšlenka. Komunistická propaganda, které byly všechny školní záležitosti bez výjimky podřízeny, se snažila co nejvíc zvýraznit všechny dosavadní úspěchy. A co mohlo pro Stranu znamenat v roce ´78 víc než Remek ve vesmíru? „Skoč si do knihovny a puč si nějaký ruský noviny z března, najdeš tam vo něm spoustu,“ smál se Felix, Martinův spolužák, který ho na myšlenku přivedl. „Jen si vyber nějaký ne moc známý, protože to takhle udělá určitě každej. Nina ví, že umíme hovno, takže nás to nechá vopsat, nebo s tim aspoň každej počítá.“ Martin se následně vydal do ústřední knihovny, splatil tučnou dlužnou částku (několik knih zapomněl včas vrátit a jednu dokonce nechal u Kozla) a zašel do oddílu denního tisku, kde si našel regál s názvem „Periodika SSSR a jiných zemí Východní Evropy“ a za chvíli si už odnášel několik výtisků, které nemínil vrátit.

            A teď seděl ve třídě, na sobě sváteční oblek (málem si jej zničil, když se pozvracel cestou z maturitního plesu) a čekal, až z rádia zazní celostátní zadání slohových prací. Několik málo minut, které do vyhlášení zbývaly, zabíjela soudružka profesorky varovnými frázemi, že kdo bude chycen při opisování, maturuje až za rok. Martin po očku pozoroval Ondráše, který seděl v lavici před ním; ten sázel na to, že jedno z témat bude Gorkij nebo budovatelský román, a tak v lavici schovával rusky psaný Slovník sovětských spisovatelů.            Před Ondrou seděla Valerie Procházků. V jejím případě nebylo o výsledku pochyb. Do hodiny přicházela zásadně připravena, v pionýrech patřila k nejlepším. Dvojka na vysvědčení pro ni byla katastrofou, písemky (především čtvrtletní) hlavním zápasem fotbalové sezóny. Ačkoliv měla úspěch zaručený, dvacet minut před začátkem slohové práce se šla z nervozity vyzvracet na dámskou toaletu.

            Po Valeriině levici seděla další prominentní osoba 4.B – Felix. Narozdíl od Martina si však opisování líp rozmyslel, nechal si esej o Remkovi napsat od svého bratra, který rusky uměl perfektně, a text si schoval do kapsy saka s tím, že ho při psaní vyndá a bude vydávat za koncept.

            Martin oproti Felixovi zvolil poněkud komplikovanější taktiku; vystřihnuté články z novin si nechal na toaletě, zčásti proto, že nevěděl, který z článku o Remkovi se na slohovku bude hodit nejlíp, a zčásti proto, že u toho dvakrát moc nemyslel. Koneckonců ale koncept vůbec odevzdávat nemusel, takže nic nebránilo, aby něco jen tak napsal nanečisto, v půlce práce se odebral do místnosti pro pány, vybral příslušný článek a následně ho doslova a do písmene opsal.

            „Tak to jsem zvědavej, kdo bude ten „jeden symbolickej“ kterýho pošlou maturovat v září,“ pomyslel si Martin, zatímco Nina začala se zmatkem ladit rádio, protože krátce před vyhlášením zjistila, že má nastavenou špatnou stanici. Nakonec se jí podařilo chytnout frekvenci na poslední chvíli.

            „Vážení soudruzi studenti,“ ozval se ochraptělý hlas z rádia. „Témata maturitní práce jsou následující. Téma první: Maxim Gorkij a jeho bosácké povídky.“ (Ondráš v tento moment vytrhl stránku o Gorkém ze slovníku a rychle knihu kamsi zahodil. Nina se za tím zvukem ohlédla, ale raději mlčela.) Hlas z rádia odříkával další témata; než však zazněl poslední „Přátelství ČSSR a SSSR na pozadí letů do vesmíru“, stihnul se Martin dobře zapotit. Vyňal z dvojlistu prázdný papír a začal na něj pomalu psát; naštěstí se ruština od češtiny neliší natolik, aby nešlo s trocho fantazii měnit česká slova na ruské zkomoleniny, a tak se Martinovi podařilo během chvíle zaplácat dvě A4 českoruskými novotvary. Během té doby se ale potil jak nigga na plantáži; ticho ve třídě narušoval jen šum per klouzajících po papíře a občasné klapání podpatků, když se Nina rozhodla zkontrolovat stav ve třídě. (Párkrát se zastavila nad Martinem a zběžně se začetla do jeho konceptu. Raději však pokaždé rychle odešla.)

            Když se náš mladík konečně odhodlal zvednout ruku, uběhla od začátku práce už více než hodina. Do konce psaní zbývaly další dvě. „Co potřebuješ?“ zeptala se soudružka profesorka a Martin se slušně optal, zdali by měla něco proti jeho návštěvě toalet. „No to jsem si mohla Myslet, zrovna Sýkora. No tak běž už, počůrat tě tu nenechám. Ale do minuty ať si tu!“ Martin se zvedl a spěšně odešel ze třídy. Lístky od novin schválně nechal v kabince, kterou zamknul, a klíč si nechal v kapse. Nejdřív se opravdu šel vymočit, protože na toaletě s ním byl ještě profesor matematiky, který se občerstvoval poněkud dýl (holt prostatik) a až po chvíli si Martin mohl s vydechnutím odemknout kabinku. Z několika ústřižků rychle vybral ten, který mu délkou přišel nejlepší, a rychle se odebral zpět do třídy.

            Potichu se posadil, ústřižek položil do lavice a doufal, že Nina na nic nepřijde. Ostatně seděl daleko do katedry a skoro vzadu, takže šance na prozrazení byla minimální. Během následující hodiny a půl se celý novinový článek přesunul do dvojlistu na lavici; soudružka prošla několikrát okolo něj, avšak ani jednou se do lavic nepodívala. I tak Martina několikrát polilo horko, když zjistil, že ta obrýlená žena stojí sotva pár kroků od něj.

            Mnohem víc ho znervózňovalo, že textu před sebou rozuměl jen velmi málo. V ruštině patřil k nejslabším, při hodině se zmohl tak možná na „predpačitáju jábloky grůšám“ nebo „kagdá u tibja den ražděnja“ a právě proto by mu skvělá práce mohla spíš uškodit než pomoct, ačkoliv podvod mohl někdo zpětně těžko určit. Pro jistotu tak Martin udělal několik drobnějších chyb.

            Když se našemu maturantovi konečně podařilo celý text opsat, zpocenou rukou uchopil onen kousek novin a vsunul ho opět do kalhot. Chvíli dělal, že sloh kontroluje, a mezitím čekal, až práci odevzdá víc lidí, protože nechtěl vypadat příliš nápadně. Když se za ním dveře třídy konečně zavřely, rovnou si to zamířil k východu ze školy a posléze ke Kozlovi, kam během půl hodiny došla celá třída. Během dvou hodin se tak s pomoci peprmintového likéru zpil do sladké němoty, z níž ho vytrhlo až hořké probuzení na konečné stanici noční tramvajové dopravy. Zvracel několikrát. A ještě jednou ráno.

 ---

            Neuběhnul ani týden a jsme na tom samém místě. Třída 4.A, Gymnázium pod Kavalírkou. Středa 22. dubna. Jen obloha vypadá o něco hůř než před týdnem, studenti sedí ustrojeni obyčejně a ne ve svátečním, Nina neklape podpatky, ale šine se v papučích od Sovětských prolétů. Martin sedí tentokrát na svém místě, po jeho boku Felix. Oba s úsměvem na rtech, ale i přesto trochu nervózní. Výsledek je téměř zaručen, ale jeden nikdy neví. Musí to být alespoň trojka, pak člověka od maturity vyhodit ani nemůžou.

            „Vážení studenti,“ rozmluví se po chvíli Nina. „Opravila jsem vaše práce. A řečeno slovy klasika – nepotěšili jste mě, ani já vás nepotěším. Ne že by některé práce nedělaly čest naším soudruhům. Jedničky tu máme. Ale pár z vás je na tom podstatně hůř. Práce jsem seřadila podle známek. A tak vám je také oznámím.“ Jako první jdou jedničkáři. Speciální pochvala jde Valerii Procházků. Ta září nadšením, i když ještě před dvaceti minutami zvracela nervozitou. A dva další premianti. A za nimi Felix. Nina gratuluje a jakoby lehce naznačuje, že o jeho čestnosti poněkud pochybuje. A pak dvojkaři. Martin se trochu vrtí a počítá, že do téhle skupiny patří i on. „Možná jsem ty chyby neměl dělat. Co když jsem jich udělal nadmíru? Ale ne, Felixovi tu jedničku možná vezme, ale mě by ji určitě nevěřila. Ví, že jsem na ruštinu dutej. Ta dvojka nebo trojka bude ideální.“ Jenže Nina říká poslední jména člověka s dvojkou a Martin mezi nimi není. A mezi trojkami taky ne. I mezi čtyřkami jeho jméno chybí. Přicházejí dvě pětky. Celá třída práci má a Martin pořád nic. Potí se. Jeho srdce buší jak bubeník před první skladbou. Sleduje Ninu a ta jeho. „A potom tady zbyla ještě jedna práce,“ říká Nina po chvíli, její chladný, arogantní pohled věnovaný jen a jen našemu mladému hrdinovi. „K té jedné zbývající bych chtěla říct pár slov. Některé práce mě sice zklamaly, ale byly i některé, které mě velmi překvapily svou kvalitou. Jedna z nich je i sloh Martina Sýkory. Je stylisticky bohatý, dobře zpracovaný, škodí mu snad jen pár drobných chyb. Skoro jsem si říkala, že Martin tu ruštinu nakonec přece jen dohnal a vytřel mi zrak. Ale.“ Zde se Nina na chvíli výrazně odmlčí. „Když jsem si ji poněkolikáté četla, něco mě zarazilo. Něco mě na tom vyznění celé práce trochu rušilo, jakoby se Martinův rukopis a slovní zásoba lišila od zbytku třídy. Ale pořád jsem na to nemohla přijít. A pak mi to došlo.“ V tento moment Nina lehce zamrká, asi jako když motýl zamává křídly. „Povězte mi, pane Sýkoro, jednu věc. Kde jste se naučil tak dobře bulharsky?“