Patálie kočky Hedviky

                                   Patálie kočky Hedviky

Kašpárek: Ahoj, děti. Vítám vás v našem divadle, doufám, že si spolu užijeme spoustu legrace. 

(odkašle si) Tak se pěkně usaďte, a nechte se unášet na vlnách příběhu, který jsme pro vas nachystali. Jsou tam princové, princezny, hodné babičky, zlé báby, trocha kouzel a taky jedna svatba na konec. Že vás to nebaví? Kulomet chcete? Na jevišti? To uvidíš, ty sígře malej. Ti dám kulomet, až se odlíčím. Nebreč ty tam. No, to bude dobrý. (okřikne jí) Neřvi řikám. (pro sebe) Hnusná děcka. (Pomalu zvyšuje hlas) A víte co? Vy si nic nezasloužíte, řvete tady jako na lesy, pořád někam couráte. Děláte bordel, ničíte to tady. A já tu mám dělat šaška (podívá se na svůj kostým). Žádný princové, žádný divadlo, jděte domů.

Učitelka: Ale my to máme zaplacené.

Kašpárek: Já taky.

Učitelka: Myslím to tím, že jsme si zaplatili, abyste nám něco zahráli.

Kašpárek: Vy chcete, abychom vám něco hráli. Po tom, co jste takovou událost jako (zdůrazní)  DIVADLO ponížili na úroveň, že by jeden brečel. Vždyť to je Muzické umění. (je opravdu rozzloben). Ne, já vám na vaše peníze můžu plivnout. Tfuj.

(Z boku na kašpárka narazí bidlo) Au.

Zpoza opony: Nech toho. My chceme hrát.

Kašpárek: (Otočí se k jevišti zády, šeptá) Ty jim chceš hrát divadlo? Mně ani nehne. S kašparem nepočítejte. (další dloubanec bidlem) Au, já ti dám. (zmizí za krajem plochy, na jeviště s mohutným pošťouchnutím klacku se objeví král, ale hned zase zmizí a za jadrných prupovídek se zase pustí do boje za za krajem)

Učitelka: Nestydíte se, vždyť máte hrát divadlo, muzicke umění. (vyjde král a kašpárek, ještě se pevně drží, král se ihned vžije do role)

Král: Bav mne šašku.

Kašpárek: No já hrát nebudu, už jsem to řekl stokrát. (bidlo ho šťouchne opravdu řádně). (s bolestí v hlase) Jistě pane králi. (začne poskakovat a dělat různé opičky). (z jeviště se ozve: Ha, to je ale blbec). Končím, končím. Já jsem nestudoval 5 let, abych od takových špuntů nechal nadávat. Rozsviťte v sále, končíme. Divadlo jsme nehráli, ale drama tu je dost.

Učitelka: To se hrát nebude? Na tohle si budeme stěžovat.

Kašpárek: Stěžovat si můžete venku. Konec, konec. Jděte, skrčci. Focení dneska nebude.

Režisér: Prosím, seďte dál. Hrát se samozřejmě bude. Akorát ne tento kus. Bohužel nám a poslední chvíli kašpárek, podal výpověď a šel hrát kočovným divadlem na východní Ukrajinu.

Kašpárek: Hej.

Režisér Tak, omlouvám se. Kašpárek se špatně vyspinkal, ale nebojte, po výpovědi muže spinkat jak dlouho chce. (Zasáhne ho rýže, přímo do krku) Děti, nechte toho, budete mít pohádku. (druhá rána do, líca) Děti, nechte toho. (Třetí rána, do oka) Tak dost. Co si o sobě myslíte? Za dveřmi máme sto dalších škol, které by se podívaly taky rády.(taky zvyšuje hlas) A co vy? Vy si toho nevážíte. Plivete na mě rýži, smějete se a říkáte si "naštveme toho s těmi rolničkami" a pak toho v tom kostkovaným svetru. My, když jsme šli do divadla, mlčeli jsme jako pěny, jen abychom viděli tu stejnou pohádku na které byli naši rodiče i prarodiče. Děda mi vyprávěl, že to byla ta nejlepší věc kterou kdy viděl. A pak celý život čekal, až na něho zase dojde řada. A vy? Divadlo vám není vůbec dobrý. Vždyť tu můžete každý den. Jděte domu koukat na akční filmy. Jděte. Dívat se na lidi, jak se zabíjejí. (Zhroutí se). (Přijde si pro něj kašpárek režisér ho obejme)

Kašpárek: To bude dobrý. Vezmeš si volno a uklidníš se.

Režisér: Kdy vyjedou, pověz mi kdy? Kdy to může být ještě horší?

Kašpárek: Máš pravdu, buď jedou nebo neexistují.

Režisér: Ven, vy si nic nezasloužíte nic.

Ředitel: Tady nikdo nebude děti vyhazovat. Řekli jsme, že budeme hrát, tak budeme hrát. Jsou to děti a než se uklidní, trochu času to zabere. Děti klid, nebo nebude pohádka. Proč ti to je jedno? Ale ta pohádka je přeci pěkná. I tobě je to jedno? No, ale ostatním to není jedno. Tak, děti. Budeme vám hrát krásnou pohádku...(zazvoní mobil) krásnou pohádku(zazvoní druhý). Děti, vypněte ty mobily nebo je učitelka zabaví. A kde jsou učitelka. Ta co teď volá. Aha. Tak třeba je to něco důležitého. Zahrajeme vám pohádku. Posaďte se děti, teprve to začne. Ještě to nekončí. Co chceš? Říká se WC. Jsou na konci chodby. Říká se děkuji. Ale TICHO. Napočítám do deseti a jestli budete křičet nebudeme hrát. 1 2 3 4 5moc jste se neuklidnili 6 7děti, už jenom tři, já být vámi radši zmlknu 8 9 10. Mohl bych tady počítat do sta. Co a co by se stalo? NIC. Jděte, kam vás nohy táhnou. Pryč, je mi to jedno. Vám taky? A kdo tě vyzval ke slovu, harante? Jen si táhni, barbare. A vsadím se, že čteš jen návody ke hrám. To vidím, ten tvůj tupý výraz mluví za vše. A ty pořád neřvi, tohle je spíš k smíchu. Paní učitelko dovolejte a odveďte si je pryč. A končím, s tímto řemeslem, končím s vámi. Jen si povídejte o internetu, fotbale a televizi. Máte štěstí, že Shakespeare už umřel, jinak byste měli na svědomí sebevraždu. A jděte... (děti jsou pryč).

(Ředitel stojí na jevišti sám.)

Kašpárek: (přijde z boku) Dobrý, ale příště se před výstupem zkus rozmluvit.

Režisér: (přicházi s láhví) Chlapci, pojďte se posilnit, odpoledne hrajeme znova. 

Hedvika: Mňau