Alfréd, nedoceněný novinář a příležitostný detektiv.

Jsou dvě hodiny ráno a já pořád sedím za psacím strojem. Kouř z cigarety bezhlučně plyne vzhůru pokojem a nechává se prostoupit slabým světlem ze stolní lampy. Musím přece něco vymyslet, za pár hodin je uzávěrka a já nemám kromě tvůrčí krize zhola nic. Pomalu začínám nervóznět, vždyť šéf do mě dává takovou porci důvěry a já ho prostě nesmím zklamat. Vždyť na tom není nic těžkého, vymysli pár řádku o závodu domácích prasat v hledání lanýžů. Snaž se, hnusné, tlusté potvory, které hledají to, co by díky své chuti mělo zůstat, tam, kde to vyrostlo. Ne, takhle nemysli, víš, co říkal šéf, má to být milý roztomilý, vtipnomilý článek, který bude své rodince otec číst nahlas, aby unizono zakňučely „jeeee“ a prodejcům té pohřbené „pochutiny“ zvedly zisky. Ale neremcat, kdo ti kdy říkal, že práce žurnalisty bude samej med sladkej jako cuc na špejli, tady se o rita lidi rvou jako jeleni v říji a já jakožto redaktor rubriky „Stalo se u nás v kotlince“ můžu být setskara pyšnej. Tak, típni toho špačka, dožvýkej sousto a dej se do psaní.

            V teplé nedělní odpoledne se sešli čuníci všech váhových kategorii v tradičním honu na lanýže. Toto černé zlato, jak se mu obecně říká se nachází pár centimetrů pod zemí a pro svou výtečnou chuť je vyhledávanou pochutinou gurmánů z celého světa. Nutno dodat, že vycvičit takového prasečího hledače není vůbec jednoduché, zkušení trenéři říkají, že vycvičit  baculatého vepře je stejně těžké jako, jako naučit dítko virtuózní hře na klavír. Mnohokrát se stalo, dodává zkušený cvičitel, že téměř vytrénovaný čuník pošel stářím nebo „vepřoví studenti“ s nedostatkem talentu byli zužitkování jinou cestou.

Ale už k závodu, pistole startéra se ozvala přesně ve tři a soutěžící s jejich prasovody se daly do hledání, po pár minutách bylo jasné, že o vítězství se budou přít svině s číslem 4, jménem Vlasta a  vepř s číslem 8 jménem Viktor. Jejích zápolení nebyla vždy čistá, zejména  ze strany Vlasty šlo vidět, že je v jejím vepříně fair play neznají. Rozhodčí se musel několikrát uchýlit k trestnému odebrání lanýžů, což Vlasta komentovala hlasitým chrochtáním, ale tím se rozhodčí nenechal zastrašit a odebral další lanýže za neúctu k sudímu. Celý zápas byl velice napínavý, šlo vidět, že v soutěžících vřely emoce a párkrát se stalo, že vyšly nepokrytě napovrch. Prvenství putovalo do náruče Viktora, druhá skončila svině Vlasta a třetí místo uchvátil čuník Josef, který porotu ohromil i svým stylem sběru.    

            Jsem na sebe hrdý, sice mě to stálo ohromný úsilí a překročil jsem milion svých zásad, ale moje rubrika se za tenhle výtvor nemusí stydět. Doufám, že Ema, ta co  píše do rubriky o vaření, nevytáhne z rukávu nějaký eso, snad kvůli nějakýmu vepřovýmu špízu na cibulce nevylíže všechnu smetanu ona, nerad bych na úkor téhle tlusté báby ostrouhal. Ještě ten výplod opíšu na papír, který není moc mastnej a jdu na uzávěrkovou poradu.

            Stojím před budovou, je nádherná a když je noc, osvětlený nápis našich novin svítí do daleka. Vždy před  tímto stánkem čerstvých informací na mě dopadá posvátná úcta k našemu řemeslu, vždyť my dáváme lidem ráno co ráno, na stříbrném podnose informace z každého koutu našeho světa, my je zneklidňujeme nebo chlácholíme, dáváme jim důvod smát se i smutnit. Myslíte že ne? Zkuste si z lidí jednou vystřeli tím, že napíšete“ Firma XY vyhlásila bankrot“ a další ráno přes obsáhlou černou kroniku nebudete mít ani místo na sport. Media jsou všemocná a proto je zbožňuji. Vstupuji, jdu dlouhou vkusně vybavenou chodbou,  přivolám si výtah, nastoupím, bez pohledu na číselník pater zmáčknu dvanáct a již jedu do mého hektického království. Jakmile se odevřou dveře, jsem zasažen motivačním nápisem na zdi „Lepší kauza v hrsti, než sólokapr na střeše“ a pokračuji k dveřím našeho plátku s názvem Ranní ležák. Ležák proto, že lidé si nás začnou kupovat až když ve stánku nic jinýho není. Šéf říkal, že to není ideální, ale učinil opatření, aby se to změnilo, začal vydávat Ležáka na papíře, který hoří mnohem lépe než ostatní, tím pádem si nás začali kupovat i bezdomovci, žháři a zahrádkáři. Procházím redakcí, kolem stolů mých spolu pracantů, Jindřich má na starost sport, na sobě má již notně umaštěný dres podepsaný od své milované fotbalové hvězdy, nedá na něho dopustit když na něho kdokoli šáhne, bude krutě potrestán. Ema, jak už jistě víte vede svou rubriku „Vaříme s Emou“, kde každý den opíše recept z jiných novin a vydává ho za zaručený skvost, který nedávno našla v truhle po babičce, a pohostila jim před léty i pana továrníka, co před její chaloupkou zničehonic dostal chuť na něco na zub.  Za největším stolem sedí Pankrác, má na starost první stranu, jak říkáme u nás Velkou stranu, ale s Pankrácem se kvalita Velké strany vrací někam na původní význam tohoto slovního spojení. Každý večer zoufalý volá všem kolegům a láká z nich za nejrůznější úplaty, co budou dělat na velké straně. Většina z nich znechuceně položí telefon, ale vždy se najde někdo, kdo se neurazí. A tak Pankrác ve stresu přežívá doslova ze dne na den. Mám ho rád, ale myslím si, že se pro toto místo hodí lépe člověk, který má dlouholeté zkušenosti, vizi a schopnost udělat z obyčejné zprávy o odcizeném víku z kanálu takové drama, že pachatel se do pár hodin s výčitkami svědomí přihlásí sám a udělené doživotí z rukou soudce, který mou zprávu také četl, příjme souhlasným mlčením.

 Kráčím kolem stolů kolem, kterých sedí spousta lidí, kteří se zasluhují o chod našich novin, od astroložky, jež celý den přemýšlí co napsat, aby se moc neopakovala přes vyjukaného ekonoma, který si na tělo nechal vytetovat klesající kurz dolaru až po kreslíře komixů co pije podmáslí. Jdu přímo kolem nich, ve vzduchu se vznáší směs nesrozumitelného toku řeči, řinčení telefonů, šustění papírů, všechno to proplouvá kolem mě a já si toho bez sebemenšího úsilí nevšímám, mířím k prosklené kukani našeho šéfredaktora. Bez klepání otevírám dveře, rychle zavírám a běžím k jeho stolu. Šéf sedí a jí. K sakru, to skladiště na kalorie tu bylo přede mnou. S ním nebude kloudná řeč. „Ahoj, Alfréde“. Vůně jahodového pyré doplula až ke mně.“Ahoj, mám pro tebe ten článek, je ještě teplý, přečti si ho, mám z něho dobrej pocit“. Tenhle pokus je naprosto zoufalým, vím, že řekne něco v tom smyslu, že ví, jak je  skvělý, tak ho ani nebude číst a rovnou to pošle do tiskárny. „To není nutný, vím, že od tebe je to vždycky jistota, pošlu to hned dolů, ať to vytisknou“. „Chceš to zkusit? Je to od Emy a lepší jsem snad ještě nejedl“ Pln zoufalství jsem si trochu dal a vůbec to nebylo špatný. Místo s Eminou hlavou odcházím z redakce s receptem na tu úžasnou věc, který jsem od ní vyprosil.

             Pokračování příště