Mučedníkovo vyznání

kéž bych byla schopná pocítit něco podobného...

Za křiku supů a vran

krvácí tělo z mnoha ran.

Bolest ani strach ze smrti

však srdce vůbec nezdrtil.

„Bolest odhalí hloubku citů,

jež dlely dosud tam ve skrytu.

Pýcha a samolibost vyhoří

pod tíhou prožitého příkoří.

Rány osudu jak karabáč:

svědomí mi dá znát, co jsem zač.

S každým šrámem v mém mase

ve mně pokoru zasel.

Už víc láskou nezaplanu

ke svůdnému sebeklamu.

Neprahnu po moci a po zlatě,

láska nahradí mi je bohatě.

Vzdávám se a lituji všeho,

co bylo v mém životě zlého.

Mé  srdce ožilo

v moudrosti do lásky

bez místa pro pochybnost nemilou,

nenávist a rouhavé otázky.

Ať na štiplavém dně pekla

nebo v objetí lehké brízy,

i kdyby řeka krve tekla,

lež zůstane mi navždy cizí.

Plivejte na mě oheň a síru,

zemřu za správnou věc: za svoji víru.“

Za bolest vzdává dík

před smrtí mučedník.

---