Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seStarý rybář z vesničky Patras (Der alte Fischer aus Patras)
18. 07. 2008
0
0
606
Autor
Tulipanka
Když dopadly první paprsky ranního slunce na malou řeckou vesnici Patras, byl již rybář Giannis dávno vzhůru a na cestě ke svému člunu. Svěží mořský vítr vanoucí od moře zaplavoval dosud spící vesničku vůní soli a chaluh. Rybář pocítil lehký chlad a svou těžkou, hnědou bundu si přitáhl ještě blíže k tělu. Zatímco pomalu sestupoval po dlouhém úzkém schodišti, nepřestával sledovat klidné moře. Tmavě modrá barva se rozlévala kolem něho do všech stran a zdála se být téměř nekonečná. Starostlivě se podíval na oblohu bez jediného mráčku. Zdálo se, že dnes bude nádherný den. A každý takový den sliboval dobrý úlovek. Pomalu sklopil oči opět k moři. Nikdy mu nepřipadalo tak tmavé a to ho znepokojovalo. Jako by na něj pod jeho hladinou čekalo něco nebezpečného, děsivého. Něco, co dosud podřimovalo a právě dnes mělo ukázat svoji sílu. Giannis tu nesmyslnou myšlenku rychle zapudil. Dlouho do noci opravoval starou síť. Pak chtěl jít spát, ale spánek ne a ne přijít. Po probdělé noci cítil každý svůj krok ve svých starých kostech. Už padesát let žil v jedné vesnici, kterou od svého narození téměř neopustil. Jeho nejdelší cesty vedly na rybí trh v Olmakkos, vzdáleném sotva půl hodiny od Patrasu. Ale ani Olmakkos již téměř rok nenavštívil. Dimitrij, mladý rybář z vesnice, bral jeho úlovek s spolu se svým na trh a prodával ho tam. Za to si mohl ponechat část tržby. Giannisovi to bylo více než příjemné, neboť když se vracíval zmožený po celodenním rybaření s většinou malým úlovkem zpět na pláž, mladý rybář ho již očekával, aby odvezl jeho ryby na trh. Giannis si tak mohl ještě v klidu několik hodin do večera zdřímnout, než nastal čas jít opravit sítě nebo člun na příští den. Večery v taverně, strávené zpěvem a vínem, byly už dávno pryč. Stejně tak jako dlouhé noci bouřlivě protancované s děvčaty z vesnice či večery, kdy s ostatními mladíky soupeřili o největší úlovek. Jen občas v něm vzplál plamen vzpomínek na tyto časy. Teď se svým hříchům z mládí smál. Zbyly mu už jen prázdné vzpomínky zbavené smyslových pocitů a nálad, ba dokonce ho jímala hrůza při pomyšlení, že by ještě někdy takový večer prožil. Bylo to již bezmála dvacet let, co naposledy vkročil do taverny. A bylo to již bezmála dvacet let, kdy se přestěhoval zpátky do svého malého, prostého domu na kraji města, protože se začal děsit každodenního ruchu vesnice. Syté barvy obrazu veselého, bezstarostného mladíka, hlasitě zpívajícího v taverně, přemaloval čas matnými barvami málomluvného člověka vydělávajícího si dennodenně na svůj chléb – rybáře. A v tomto čase se člověku stale častěji vynořují obrazy z dřívějších časů. Zdravily Giannise, když ho ráno potkaly na schodišti nebo na pláži, kynuly mu na pozdrav, když odpoledne unaveně vyskakoval ze svého člunu a třídil svůj úlovek, mávaly mu, když ho potkaly na jeho cestě ke člunu. Avšak nic jiného, než přátelské pozdravení, pro něho bohužel neměly.
Obyvatelé městečka věděli, že jsou mu lhostejné a právě tak se oni chovali k němu. Ale přesto všichni věděli o příběhu, který se o rybáři vyprávěl.
Když byl rybář Giannis jednoho rána na cestě za svým chlebem, šeptal tichou prosbu o dobrý lov. Za ním se po schodech jako průvod věřících plížily tiché stíny rybářů mířící neslyšně ke svým člunům. V jejich obličejích se zračil unavený výraz a svědčil o dlouhé noci strávené v taverně. Ojediněle vyrušilo téměř posvátné ticho nad městečkem zívavé „dobré ráno“. Na pláži vlezli muži těžkopádně do svých člunů a připravovali se na nadcházející den. Sítě byly vyhozeny, vědra a nože uložené do rohu na dosah ruky a čluny důkladně prohlédnuty, aby se v nich nenašla ani jediná dírka propouštějící vodu. Toho rána bylo na pláži připraveno k vyplutí asi 20 člunů a v každém vládl čilý ruch. Několik dětí se se smíchem přiběhlo podívat dolů na pláž a zaujatě pozorovalo rybáře.
Asi po hodině byly první čluny vytaženy na vodu a poté jeden po druhém následovaly i ostatní. Supějící motory se poklidně vydaly do všech stran, až i poslední z nich zmizel dětem na břehu z očí.
Gianis se se svým člunem držel severně, ačkoliv ostatní se vydali jižním směrem. „Giannisi, na severu už žádné ryby nejsou,“ slyšíval denně od ostatních rybářů, když se jeho člun pomalu vzdaloval od ostatních. Bez odpovědi jim pak zamával a se svou levou rukou položenou přes motor klouzal přes mírné vlny vstříc samotě. Dvě hodiny plul k oblasti, ve které si sliboval dobrý úlovek. Dvě hodiny, které využil k představě, jak si vychutnává bohatého úlovku. „Dnes se mi jistě podaří tento úlovek zopakovat“, snil s úsměvem. „Tři sítě jsem spustil a dá-li Bůh, bude má síla stačit, abych je opět vyzvedl do člunu. Ano, cítím, to. Cítím, že dnes je můj den. Dnes je ten Den. A v tento moment zmizely všechny poslední dny minulého roku, kdy na něj čekala jen prázdná síť a tržba ho držela jen chabě nad vodou. Tři sítě, které pokaždé vhazoval do vody, mu nikdy nepřinesly více ryb, než jediná síť. Ty tři sítě, které vždy vhodil do moře a do kterých dosud nezabloudilo trochu toho podmořského bohatství, které tak toužebně očekával. Ale přesto se vytrvale vracel do tohoto místa a doufaje v bohatý úlovek, vhodil své tři sítě do vody. Němě pak trpěl celý den, zatímco jeho sítě odnášely víru v ně vložené hluboko do moře. Seděl tu němě s pohledem stále upřeným na vodní hladinu. A při každém západu slunce, při kterém mu končící den ukrojil další část jeho života, sliboval, že už nikdy nezavítá na to místo.
Také tento den se v myšlenkách vracel zpět a slastně vzpomínal na každou minutu onoho dne. „Slunce ostře pálilo na jeho kůži a jako něžná ukolébavka šplouchaly vlny narážející do boku člunu. Na tomto místě byl již pětadvacetkrát, když se však jednoho rána vzbudil s ostrou bolestí hlavy.
Dlouho do noci slavil se Sajasem narození jeho syna v taverně. Jeho hrdlem proteklo bezpočet flašek alkoholu a každá k této příležitosti alespoň trochu vhodná písnička byla zazpívaná v bujaré náladě alespoň dvakrát.
Když se vzbudil, naskytl se jeho očím jen pohled to hluboké tmy. Klejíc ztěžka vstal z postele. Pomalu opustil dům s dosud spícími rodiči a namáhavě sestupoval po úzkých dlouhých schůdcích dolů na pláž. Na kratičký okamžik se mu v hlavě vynořila myšlenka, aby dnes na moře nevyjížděl. Avšak představa ustaraných tváří jeho rodičů ji zahnala opět hluboko do podvědomí. Přítel ze včerejšího večera vzal Giannisovu ruku a položil ji ochranitelsky na svá ramena. „Včera jsi nás zase dostal, takhle umí slavit jen pořádný Řek!“, smál se, avšak Giannisovi pro jeho slova zbyl jen chabý úsměv. Bez odporu se nechal vést po schodech a když stanuli oba muži na pláži, vyčerpaně padl do písku.
Teprve až poslední čluny vyrazily na moře, vstal a šoural se namáhavě ke své lodi. Bez příprav nastartoval motor a své těžké tělo opřel o vesla. Avšak po pár minutách ho přemohl spánek a loďka ho vezla se spokojeným úsměvem na ústech slunci vstříc.
Když se kolem poledne probudil, propadl mocné panice. Vyskočil a poplašeně se rozhlížel do všech směrů. Avšak čluny jeho přátel, kteří jej každý den obklopovali, nemohl najít. Stále a stále je v dálce hledal, ale na vodní hladině se odrážely jen paprsky slunce.
Vyděšeně se posadil vedle motoru a přemýšlel, že by se měl hned vydat na cestu zpět. I tentokrát mu však na mysli vytanuly obličeje jeho rodičů a zdůvodnění prázdných sítí a zapudily strach. Zastavil motor a začal rozhazovat své sítě. Každý rybář ve vesnici u sebe vozil tři sítě, avšak zřídkakdy dosahoval úlovek množství, které by se vešlo více než do jedné z nich. V každé síti uvízla sotva polovina možného úlovku a každý rybář, kterému se podařilo ulovit více, byl několik dalších let po sobě při každé příležitosti oslavován, jeho čin přechvalován a obyvateli městečka pokládán téměř za mýtického hrdinu. Avšak na toto Giannis nemyslel. Zaobíral se jen starostí, že se domů opět vrátí s nepořízenou a vroucně si přál, aby mu tři vyhozené sítě přinesou alespoň jednu plnou.
Celý den seděl nezvykle tiše ve svém člunu a hledal ospravedlnění tohoto dne. Neboť že právě tento den skončí neúspěchem, to nepřipadalo v úvahu. Když slunce stále více klesalo k horizontu, vstal a počal vytahovat sítě. Zatáhl za první a překvapeně ustrnul. Zdálo se, jako by v síti uvízla celá tíha moře. „V síti určitě uvízlo nějaké kamení,“ myslel si a proklínal včerejší večer. „Kdybych býval byl neseděl tak dlouho se Sajasem v taverně, určitě bych teď dokázal něco ulovit. Místo toho jsem se dostal na tohle bezútěšné místo a bojím se, aby moře neroztrhalo mé sítě.“ Tyto myšlenky podněcovaly jeho hněv a o to zoufaleji rval svoji síť do člunu. Cítil, jak pozvolna stoupá na vodní hladinu. Avšak když se síť konečně objevila, třpytily se uvnitř místo kamení tisíce rybích těl.
Krátce se zarazil, avšak v minutě si uvědomil štěstí, kterého ho potkalo, a vší silou táhl síť do svého člunu. I dvě ostatní sítě tepaly životem. Aniž by si svůj úlovek prohlédl, klesl vyčerpaně do člunu a vyplul k přístavu.
Teprve po chvíli vstal a prohlížel si sítě ležící vedle sebe. Bezmyšlenkovitě na ně zíral a v momentě padl na kolena, aby mohl poděkovat obloze. Ostatní rybáři, kteří se již shromáždili v přístavu, hleděli s němým úžasem na Giannisovy přeplněné sítě, které se už nevešly do člunu. Vzrušeně přibíhali k němu a nabízeli mu pomoc, zapomínaje na svoji práci. Tři plné sítě nesl Giannis dnes domů, tři plné sítě, které dnes přitáhly celé městečko k jeho lodi, jeho rodiče dohnaly štěstím k slzám a jeho učinili nejšťastnějším člověkem na světě. Slunce se již sklánělo k západu a s obličejem v dlaních cítil Giannis, že dnes s ním jel na moře Bůh. Celý večer a celou noc oslavovalo městečko jeho úlovek a Giannis byl oceněn jako nejznámější rybář, který spatřil světlo světa v jejich městečku. V celé zemi vzbudil jeho úspěch pozdvižení a každý den dostával nespočet obdivných dopisů. V taverně byla vyvěšena dřevěná tabule, na které bylo napsáno plné jméno Giannise, dne, kdy se událost stala a věty: „každý člověk má v životě svůj Den“. A Giannis věděl, že právě tohle byl Den Řeka Giannise.
Ale Giannis nechtěl žít celý svůj život ve stínu svého jediného šťastného úlovku. Ochutnal teď omamnou vůni úspěchu a chtěl ji za každou cenu zažít znovu….
Je to už více než 25 let, co se cesty rybářů a Giannise rozdělily. Jeho rodiče již dávno zemřeli, avšak přesto každé ráno neztrácel na víře, kterou s sebou stále nosil.
Ano, a teď, i dnešní den, leží Giannis právě ve svém člunu krátce poté, co vyhodil své tři sítě a s úsměvem vzpomíná na ten den před 25ti lety. Byl to den, který ukončil mnoho cest a ukázal mu jednu novou. Byl to den, který obohatil Giannisovu duši a ukázal mu smysl života. Jen ještě jednou by chtěl zažít opojného štěstí toho dne, jen jedenkrát. A zpočátku doufal, že ten den jistě brzy zažije. Neúprosný čas však postupně ukrajoval jeho život a měnil jeho podstatu. Radost a touha po opakování tohoto dne se stává obavou, že slunce toho dne již nikdy nespatříme. A byl to právě tento strach, který pomalu kradl jeho slova, obava, která ho ochromovala a už jen vzpomínka pevně objímala jeho duši a zoufale svazovala ducha, doufaje v život. 25 let, po které den za dnem vyjížděl do toho stejného místa a vracel se s poloprázdnými sítěmi.
Ale každé ráno ho k sobě přitahovala nová víra, které se s radostí oddal.
Giannis leží spokojeně ve svém člunu a pozoruje nebe pokryté obláčky. Zdá se mu, že mu dnes slibuje dobrý úlovek, avšak takto ho vábilo už nesčetněkrát. Ne, nebe ho už nemůže zmást. Mnohé skrývá víru, ale pravda leží v sítích. „Dnes, ano dnes se jistě zopakuje ten úlovek,“ myslí si rybář Giannis. „Už příliš dlouho doufám, ale dnes je má trpělivost u konce. Nevrátím se, dokud se mi nepodaří ulovit stejný úlovek,“ přemýšlí rybář Giannis a šťastně leží ve svém člunu. Nikdo už ho nikdy neviděl.
Olliver Forest