Příběh dvou dnů

 

Pátek 21: 22

Stála na okraji balkónu, jako by se chtěla naučit létat. Její život postrádal smysl, ale teď, teď má nějaký cíl. Nikdy se necítila tak šťastná ... Nebo snad ano?

Zazvonil telefon. Sluchátko na aparátu nepatrně nadskakovalo nahoru dolů, nahoru dolů, nahoru dolů…

Evelyn zbystřila. Ten zvuk ji vytrhl z přemýšlení. Měla by snad slézt z balkónové římsy a přijmout hovor?

Během jedné sekundy se jí tato myšlenka promítla hlavou několikrát – snad padesátkrát. Ano, měla by slézt. Ale proč vlastně? Chce to udělat! Už se rozhodla. Ovšem, kdyby přeci jen neskočila…

Sluchátko vytrvale nadskakovalo a aparát vydával ten nesnesitelný drnčivý zvuk, který už Evelyn nemohla dál poslouchat. Naklonila se a skočila.

 

Pátek 21:26

Smrt je tak krátká, pokud se nenecháte zabít umíráním.

 

 

 

Čtvrtek 6:05

V pekařství „Rolls“ otvírali vždy v 5:30. Nebylo to velké pekařství, nebylo ani levné a housky odsud nechutnaly zvláštně, chutnaly úplně obyčejně jako každé jiné. Čím bylo zajímavé? Po pravdě řečeno, nebylo zajímavé vůbec ničím. Mohli jste si zde koupit to, co v každém jiném pekařství.

Každé ráno chodil Johan kolem do práce. Mladík v dlouhém černém kabátu s kabelou přes rameno působící dosti arogantně. Tak by se dal stručně charakterizovat. Kdyby věta pokračovala dál, zjistili byste, že je to neuvěřitelně milý hoch a krásným úsměvem. Ale proto, že má nemocnou matku není navenek příliš veselý. Lékaři stanovili diagnózu teprve začátkem zimy - akutní lymfoblastická leukémie. S velkým štěstím jí dávali čtyři a půl měsíce.  S blížícím se koncem března se Johanův úsměv vytrácel z tváře častěji. Věděl, co má přijít.

 

Čtvrtek 18:54

Dnes, ve čtvrtek, se vracel z práce s obzvláště tmavými kruhy pod očima. Matka měla v noci velké bolesti.

Odmítá brát léky, odmítá lékařskou péči. Prý chce zemřít doma.

Když míjel pekařství vzpomněl si, že ho prosila o koblihy a povidlový koláč. Vešel tedy dovnitř. V místnosti nikdo nebyl. Všechno pečivo bylo sklizené, stoly utřené a podlaha zametená.

„Je tu někdo?“

Chvíli bylo ticho, poté se ozvaly  kroky, které se postupně zesilovaly s přibližující se osobou. Do místnosti vešla tmavovlasá dívka. Od pohledu velice pěkná, snad i chytrá, ale v očích měla jakýsi odpudivý nezájem. Johan se zarazil.

„Dobrý den, máte ještě otevřeno?“

Dívka kývla. Přes ústa jí přešlo jen jakési HMM.

„Chtěl jsem si koupit jen nějaké pečivo.“

Pokrčila rameny. Johan se rozhlédl po prodejně a usoudil, že bude nejlepší, když odejde a koupí pečivo někde jinde. Kývl hlavou, otočil se a šel ke dveřím.

„Přesně v sedm zavíráme. “
Otočil se na podpatku.

„Říkal jsem si, jestli..“

„Říkal jsem si, jestli nemáte koblihy.“

„Kolik?“

„Dvě.“

„A ještě něco?“

„Koláč.“

Dívka povysunula nejdřív pravé obočí, a když se chystala povytáhnout levé, Johan dodal.
„Povidlový. Jeden povidlový koláč.“
Odešla dozadu, snad do skladu. Asi za tři minuty se vrátila.

„Bude to všechno?“

„Ano.“

„Třicet dva.“ Johan vzal igelitový sáček s pečivem do ruky. Domů to má kousek, jeden blok, cestou by se mu koblihy neměly vysypat. Je zbytečné hledat místo v tašce, kterou má nacpěchovanou věcmi z práce.

„Třicet pět.“

„Děkuju.“ Děvče strčilo tři koruny do kapsy bílého pláště.

Z neznámého důvodu se stále koukala do země jako by ji jeho přítomnost nedělala dobře.

„Je vám něco?

„Proč.“

„Nevypadáte dobře.“

„Hm. No a?“

„Nechcete někam zajít?“

„Ani ne.“ Teprve teď se na Johana podívala. Koukala se mu přímo do očí. Měla moc hezké oči. Tmavě modré.

„Škoda.“ V jedné ruce držel pečivo, druhou dal do kapsy a šel ke dveřím.

„Baví vás to?“

Johan se otočil. „ A co?“

„To nemůžete myslet vážně, že byste šel někam se mnou.“

„A proč ne?!“
Opět se dívala do země. Snad ji ta podlaha fascinovala. Věta, kterou před chvílí řekla zněla Johanovi v uších ještě několikrát za sebou. Snad to bylo proto, že to byla nejdelší věta, kterou během té chvíle co se znali, prohodila. Nebo proto, že v ní bylo cosi zahořklého, chladného a zároveň něco, co vyvolávalo pocit prázdnoty.

„Měla byste čas zítra kolem deváté?“

„Zítra už něco mám.“

„Dobře, tak já se tu zastavím po víkendu a domluvíme se.“

„Měla bych čas dneska. V devět.“ Johana překvapilo, jak ze sebe vyhrkla kdy by se sešli.

„Byla jste ve vinárně „Entonner“?

„Ne.“

„V devět vás vyzvednu tady, před pekařstvím.“

Dívka kývla.

Snad to nemohla být pravda. Pozval někam dívku, která skoro nemluví, kterou nezná a zároveň ho přitahuje jako žádná jiná žena. Byla to velice  neobvyklá situace. Kdyby mu neumírala matka, nikdy by se neodhodlal. Je to zvláštní…

V poslední době se cítil velmi osamělý.

„Ještě něco. Jsem Johan.

„Evelyn.“

„Ahoj.“

„Ahoj.“

Když odcházel, zamával jí. Jen tak lehce pokynul rukou. A ona také zamávala. Jen tak lehce pokynula rukou.

 

Čtvrtek 19:10

V podloubí stála skupinka patnáctiletých kluků a tajně kouřila cigarety, aby je rodiče neviděli. Za normálních okolností by si jich Johan nevšiml, ale dnes se usmál a vzpomněl si na sebe. Při chůzi šátral v kapse kabátu a hledal klíče. Blížil se ke vchodu domu, kde bydlel. Byl to starý dům s deseti byty, což není moc.

Jeho byt byl velký, světlý a slunečný. Jen jedna místnost byla tmavá. Matčina ložnice. Přála si to tak. Chtěla, aby byla tmavá, černá, bez obrazů a se zakrytými okny. Hovořila, že se cítí jako v rakvi, a toto prostředí má ráda. Pravila, že si musí zvykat. Ta slova bodala Johana do srdce. Koneckonců byla to jeho matka a měl ji rád.

Doma bylo ticho. Matka spala. Johan položil věci na stůl, udělal si čaj a přemýšlel.

„To nemůžete myslet vážně, že byste šel někam se mnou.“

„A proč ne?!“
 Pořád musel myslet na ta slova, která řekla. Podle něj to byla snad ta nejpřitažlivější dívka, kterou viděl. Proč si jí nevšiml už dřív.

 

Čtvrtek 19:10

Evelyn zamkla obchod a zamířila domů. Bydlela v paneláku, v malém bytě. Nájem byl levný, což pro ni bylo rozhodující. Do práce to neměla daleko, jen pár bloků odsud. Jiní dojíždí za prací až na druhý konec města. Ona nemusela. Stačilo, když vstala půl hodiny před začátkem pracovní doby.

Po práci zašla vždy do obchodu a koupila si čerstvou zeleninu. Dnes ale spěchala domů.

To snad není možné, nechtěla věřit. V obchodě pracuje už půl roku a každý den, vždy kolem šesté, chodil Johan do práce. Vyhlížela ho, dívala se na něj skrz výlohu. Líbil se jí. A teď s ním někam jde. Jak se tahle schůzka nazývá? Je to rande? Ne, to asi ještě není rande. Přece se vůbec neznají. Ani neví, jak to Johan myslí...

 

Čtvrtek 20:30

Matka se vzbudila. Johan uslyšel jakési ťukání. Vždy, když vstala, začala ťukat, aby nemusela vstávat z postele. Johan věděl, ze ji to unavovalo. Posledních pár týdnů hodně slábla, ztrácela se před očima. Vyčerpávalo jí i sedět, pokud neměla opřená záda o stěnu, neudržela plný hrnek s čajem, proto ji naléval pití jen do poloviny.

Johan vstal ze židle. Nachystal pečivo, uvařil bílou kávu a polévku a vše donesl matce. Řekl jí, že má večer schůzku s jednou slečnou. Byla ráda. Vždy byla ráda, když viděla syna šťastného a to, poslední dobou, nebylo příliš často. Naposledy byl takhle šťastný loni, o Vánocích, kdy za ním přiletěla sestra z Austrálie. Žije tam přes sedm let. Dlouho se neviděli, jen si občas volají.

 

Čtvrtek 20: 35

Vzala si na sebe to nejlepší oblečení, které měla. Modré džíny a bílé triko. Dělat prodavačku v pekárně není práce, která vynáší velký finanční obnos. Její šatník tomu odpovídal.

Nemohla pochopit, proč jde někam právě s ní. Johan vypadal vždy upraveně. Nevěděla, kde pracuje, ale podle oblečení by řekla, že by mohl být právník nebo něco takového.

Evelyn neměla představu o pracovních možnostech. Měla jen střední školu. Přesněji řečeno, byla vyučenou prodavačkou. Její rodiče zemřeli, když jí bylo pět. Vychovávala ji babička a ta neměla peníze. Nemohla a nechtěla jí financovat vzdělání, ani školu „na úrovni“. Proto šla na učiliště, které bylo ve městě, kde bydlela. Nemusela dojíždět, pomůcky do školy byly levné a navíc jako prodavačka se upotřebí v každém městě. Časem jí začalo vadit, že nemá potřebné vzdělání a začala si připadat méněcenná.

Teď na svou „nevzdělanost“ vůbec nemyslela. Chtěla vypadat co nejlépe. Chtěla by se Johanovi co nejvíc líbit. Neví, že z všech žen, které kdy Johan potkal, se mu líbí nejvíce ona.

 

Čtvrtek 21:15

Ve vinárně bylo plno, ale volný stůl se našel. Jakmile usedli, objevil se upovídaný číšník s nápojovým lístkem a opěvoval kvalitu všech vín, které měli. Objednali si láhev bílého vína.

Ze začátku oba mlčeli a hypnotizovali sklenku s vínem, jako by čekali na zázrak, který se vynoří na hladině. Na Evelyn bylo vidět, že neví, kde má začít a co vůbec říkat. Na takovéhle schůzce byla vůbec poprvé. Samozřejmě, byla pozvaná několika muži na skleničku, ovšem konce byly téměř totožné, rozhovory nudné a atmosféra fádní. Nevěděla, zda je chyba v ní nebo v jejích partnerech. Dnešní večer na ni působil docela jinak než dosavadní schůzky.

Johan začal konverzovat jako první. Byl starší, od pohledu určitě o pět až sedm let. Evelyn se mu velice líbila, avšak nedával na sobě znát, jak moc. Působil velice příjemně a tajemně zároveň,  a to Evelyn přitahovalo. Konverzace se postupně rozvíjela.

Ke konci večera stále nechtěli skončit s vyprávěním.

Kolem půlnoci vinárnu opustili. Upovídaný číšník už nekonverzoval tolik, jako zprvu, když vešli, ale stále se usmíval.

 Johan ji doprovodil domů a řekl, že  zavolá. Evelyn kývla.Na rozloučenou zamával a odešel.

 

Pátek 0:25

Proč ji jen nepolíbil. Chtěl, ale nevěděl, jestli by jí to nevadilo.

 

Pátek 0:28

To je snad první muž, který se na ni nevrhl hned na první schůzce. Je ráda.

 

Pátek 11:47

Johan se koukal z okna kanceláře. Od rána se na práci vůbec nesoustředil. Měl by jí zavolat už teď? Ne, nezavolá, vždyť je v práci. Nevěděl by, co jí má honem říct. Mohl by jí říct, že na ni od včerejšího večera musí pořád myslet. Tenhle pocit z nějaké ženy ještě nikdy neměl. Natož po jedné schůzce! Proč právě ona? Co ho tak fascinuje?

Do kanceláře vešla jeho sekretářka. Připomněla mu, že má za dvacet minut důležitou poradu. Johan poděkoval a poprosil o kávu.

Ano, zavolá jí večer. Bude mít klid rozmyslet si, co jí řekne.

 

Pátek 15:21

Evelyn rovnala bagety na pult.

Třeba byl včera jen zdvořilý a nechtěl jí dát najevo, že je nudná – říkala si. Nebo třeba se dobře bavil, ale ne tak, jak by chtěl. Celý večer se usmíval a měl dobrou náladu. Nevypadalo, že by cokoli předstíral. Ovšem do hlavy mu nevidí. Ten večer se jí moc líbil. Líbilo se jí, jak se směje, jak gestikuluje. Líbil se jí jeho hlas. Krásný, zvučný, a přitom tak hluboký.

Když na něho myslela, začala se červenat a nezvykle se usmívala.

 

Pátek 20:20

Venku už byla tma. Ťukání zesilovalo. Johan vzal tác s jídlem a nesl ho do pokoje, matka ležela na posteli a cosi mumlala. Položil tác a šel rychle k ní. Šeptala. Asi se snažila něco říct, ale z úst jí vycházely jen jakési zvuky, hlásky. Pochopil, že už je konec. Ne, není. Ještě je čas… Ale druhý hlas věděl, že není čas. Věděl, že matka umírá. Právě teď. Chtěl něco říct. Ale co má říct? Co by měl říct matce, kterou nadevšechno miluje a která právě teď navždy odejde?

„Mami…“ Pevně ji stiskl za ruku a ona stisk opětovala. Do hlavy mu proudila krev. Stále rychleji a rychleji. Jeho tep se zvyšoval a její slábl. Tiskl ruku stále pevněji a pevněji. Po chvíli cítil, že ji drží jen on. Matčina paže byla bezvládná. Jako loutka ležela na posteli a nedýchala. Byla mrtvá. Přikryl matku dekou až k bradě. Věděl, že už nenastydne, ale musel to udělat. Něco ho k tomu pobízelo.

Po tváři mu začaly téct slzy. Měl ji rád. Opravdu rád.

 

Pátek: 21:06

Pohřební vůz odjel. Lékař potvrdil přirozenou smrt, takže pitva prý není třeba. Řekl Johanovi, že to všichni čekali. Pouze kývl, nevěděl, co má říct. Věděl, že matka umře, ale nevěděl, jak a kdy se s tím vyrovná. Byl smířený, že ji ztratil.

Připadal si sám. Prošel celý byt. Chvíli seděl na matčině posteli s její košilí v ruce. Zavřel oči. Viděl ji ležet stále vedle něho, jako by tam pořád byla. Neodešla. Leží tam a spí. Dýchá pravidelně a dokonce se pousmívá. Jako by ani nebyla nemocná. Matka se probudila. Teď by měl slyšet ťukání.

Otevřel oči a pozoroval prázdnou postel. Byl sám, bylo mu smutno. Rád by si o tom s někým promluvil. Nechtěl volat svým přátelům. Znali ho jako vyrovnaného člověka a teď? Myšlenky nemá utříděné, ani neví, co by jim řekl. Chtěl by  zvednout sluchátko, vytočit číslo a mlčet. Jen s někým být.

 

Pátek  21:22

Vzal mobilní telefon a zavolal Evelyn. Bylo to spontánní rozhodnutí. Skoro tu dívku neznal, přesto s ní chtěl být ve chvíli jako je tahle. Byl to snad nejtěžší okamžik v jeho životě.

Včera ve vinárně mu na sebe dala telefonní číslo. Měla pouze pevnou linku. Vytočil číslo. Nevěděl, co jí řekne na úvod. Nebyl schopný přemýšlet, soustředit se. Hlavou se mu honilo tisíc věcí a zároveň jedna jediná. Matka.

Telefon zvonil. Nechal ho ještě několikrát zvonit a pak si vzpomněl, že říkala, že dnes kolem deváté něco má. Položil tedy hovor a rozhodl se, že jí zavolá zítra. Vrátil se do matčiny ložnice, sedl si na postel a pevně svíral její noční košili.

 

Pátek 21: 22

Stála na okraji balkónu, jako by se chtěla naučit létat. Její život postrádal smysl, ale teď, teď má nějaký cíl. Nikdy se necítila tak šťastná jako teď... Nebo snad ano?

 

Pátek 21:26

Samota je krásná.

 

 

Konec

By Teréz (červen 2007)

---