Smrt je...

...

Co napsat? Co říct? Koukám do země a slzy padají na špinavý chodník. Koukám do nebe a slzy stékají po tvářích. Bezděčně vytahuji cigarety a s abstinenčními příznaky jednu zapaluji? Uklidnění? Nepřichází, už to nepomáhá... A tak zhnuseně koukám na výlohu s jídlem, už z pomyšlení na slovo jídlo v sobě patlačuji chuť zvracet. Vlastně jsem to udělal pro to, aby mě to zabilo. Bude to bolet a co ne? A pak poslední možnost, poslední, která mě v tuto chvíli napadá. Svírám v ruce žiletku.  A přikládám k zápěstí a tam někde v hlouby duše a ve strachu zamrzlem srdci křičím: „Teď, teď přijď a chytni mě kolem pasu. Teď mě jemně hlaď a utěš mě. Teď mi řekni, ať neplakám. Buď tu semnou a já vím, že pak... pak bude vše dobré.“
Nejhorší na tom vše je, že když už to někdo přečte, tak nad tím mávne rukou. Ale ona je to pravda, on je takový můj život... přesně takový jak píšu...  Ale nikdo to nevidí.

---