Miluju tě2

Tuhle jednoaktovku berte take s rezervou, splodila jsem ji v r. 2005, což už je před nějakou dobou...pokusim se vymyslet něco lepšího.

Miluju tě²

(Miluju tě na druhou – pozn. Aut.)

Jeviště je rozděleno do dvou částí. Ve větší části je byt, ohraničen stěnou, která od sebe odděluje první obě části. Ve stěně jsou dveře vedoucí do druhé části – chodby.

Chodba je úzká. Jsou v ní celkem troje dveře – jedny do bytu, druhé jsou naproti prvním a třetí jsou mezi prvními a druhými dveřmi na zadní stěně chodby. Chodba zahýbá do prava (na levé straně je byt). Na stěně jsou přilepeny staré plakáty hudebních skupin – Beatles, Queen…

 V bytě stojí gauč, před kterým je malý stolek. Ještě jeden stolek stojí po levé straně gauče – s telefonem. Vše stojí v přední části jeviště. Dále je znázorněn část kuchyňské linky, která vbíhá do zákulisí. U vchodových dveří je šatna.

 

Čas: Dnešní doba

Místo: V bytě manželů, v činžovním domě. Město a stát není určen.

Postavy:

Hlas1:  starý muž z bytu číslo 8 (Bláha)

Hlas2: Mladý soused lovící pavouka

Nina: Žena cca kolem 28 let. Hezká, vzdělaná, začínající ředitelka  reklamní a umělecké agentury. Neví jestli se má rozvést, pak usoudí, že bude lepší zůstat se svým manželem.

Robetr: Mladý, pohledný muž kolem 35. Touží po manželství, dětech a rodinném životě. Miluje Ninu+je jejím podřízeným.

Karin: Niny mladší sestra kolem 20 let. Už přes dva roky má poměr s manželem Niny. Trápí jí výčitky svědomí. Přestože je tak mladá, ráda by měla svou rodinu, nebo alespoň „rodinné jistoty“.

Marek: Kytarista v jedné neúspěšné kapele, která hraje po těch nejhorších barech. Miluje Karin, ale s Ninou se nechce rozvést, protože ji obdivuje a naplňuje ho něčím, co mu Karin nikdy nedá. Je mu 33 let, chodí neučesaný a neupravený.

 

Na jevišti je tma. Pomalu se rozsvěcí světlo, až když začne promlouvat hlas(ten chvíli mluví do tmy, aby si diváci mysleli, že na jevišti někdo je. Na jevišti spí Robert na gauči, je přikrytý dekou tak, aby ho diváci neviděli. – myslí, že je jeviště prázdné.

 

Hlas1: ( je slyšet zvuk sprchy) Jé, není nad dobrou sprchu po ránu. Áááá. Uf. Teď kafíčko… (slyšet zalití šálku). Uf (dosedne na židli, otevře noviny, listování) tak, co je novýho. Euro stále klesá…Probodla manžela kuchyňským nožem… Ministerstvo zdravotnictví…

 

Zvoní telefon, ihned k němu jde Nina a opatrně, potichu ho zvedne. Na gauči leží přikrytý Robert. Nina šeptá do telefonu, aby ho nevzbudila.

Nina: (šeptá) Haló. Ahoj, ahoj Péťo. (vezme tel. aparát do ruky, potichu našlapuje, chodí po místnosti) Co? Ale ne, nemam nic s hlasem. Proč? Jo, proč šeptám?! No víš, je to taková delikátní záležitost. Totiž přímo tady…počkej. Tobě to snad vadí? Nevadí?! (motá si šňůru od sluchátka na prst) Ne. Jo. Hm. Dobře. Jo. Jo. Jo. Jo. Fajn. Dvakrát, (pauza, usměje se) no třikrát. Nekecám. Ne. Víš co…?!! (podívá se na sluchátko) Haló? Péťo?  To je divný (jde po špičkách položit telefon na skříňku a on jí s rachotem spadne na zem) Sakra!

Robert: (otočí se na bok, rozespale) Co se děje?

Nina: (urovnává telefon, ještě šeptá) Nic, lásko, spi.

Robert: Kolik je? (sedne si, ona jde k němu)

Nina: Sedum. (podívá se na nástěnné hodiny)

Robert: Už sedum? V kolik sme šli spát?

Nina:  Ve tři.

Robert: Ježiši. Spali sme celkem 4 hodiny…a dneska ty faktury.

Nina: To zvládneš, lásko.

Robert: Můžem to udělat spolu?

Nina: My dva? Myslim, že to nepůjde.

Robert: Proč ne?

Nina: Mam poradu.

Robert: Pořád porady…Tak řeknu Rebece, aby mi s tim pomohla.

Nina: Rebece…?Dobře!

Robert: Miluju jen tebe.

Nina: Já vim. A navíc Rebeka je asi…

Robert: Vážně?!

Nina…vdaná. Cos myslel?

(pauza)

Robert: V kolik příde? (chytne jí kolem pasu)

Nina: Až v devět.

Robert: Tak to máme ještě čas.

Nina: Myslim, že ne

Robert: Proč ne?!

Nina: Protože…( pauza) já nevim. (odstrkuje ho od sebe)

Robert: Nevíš?

Nina: Občas chodí dřív…

Robert:…vobčas chodí i pozdějc.

Nina: Pak ho potkáš na chodbě…a…

Robert: Nepotkám

Nina: Ne?

Robert: Ne. Půjdu potichu, budu koukat na všechny strany a když ho uvidim tak… (začne jí líbat)

Robert: Tak mu řeknu, že tě miluju.

Nina: To bys neudělal.

Robert: Udělal.

Nina: Nedělej to!

Robert: Proč?!! Čeho se bojíš?

Nina: Nevim, co bych mu řekla.

Robert: Třeba má taky někoho.

Nina: jak taky někoho?!

Robert: Podvádí tě?

Nina: To by neudělal.

Robert: Co můžeš vědět.

Nina: Měl bys jít.

Robert: Proč?

Nina:Co kdyby přišel dřív.

Robert: Ty mě vyhazuješ?

Nina: Nevyhazuju

Robert: Prostě nechceš, abych tu byl.

Nina: Ale tak to není. Nevim, proč se chceš hádat.

Robert:Dyť já se nechci hádat. Jen mam pocit, že mě vyhazuješ. Snad můžu říct svůj názor.

Nina: To můžeš…Jen sem ti chtěla naznačit, že bys měl jít, aby tě tu neviděl. To je všechno.

Robert: Je to kůli tomu, co sem před chvílí řekl?

Nina: Myslíš to, že mě podvádí? Ne, kůli tomu to není. Jen nechci, aby se to dozvěděl. A už vůbec ne takhle.

Robert: Máš pravdu. (ironicky) Tak já du!!

Nina se nadechne, že chce něco říct, ale přeruší jí sousedi (hlas2). Robert se mezitím oblékne, Nina mu pantomimicky vysvětluje, že to tak nemyslela a on odejde. Je trochu naštvaný, ne moc. Odchází přesně v okamžiku, kdy hlas říká: „Jau“. Nina těžce dosedne na gauč a sklopí hlavu.

 

Hlas2: (ozve se ťukání kostěte – někdo ze spoda bouchá do stropu) Už to bude. Teď. Ne!!! (ozve se krátce nahlas rádio) Míšo, ztlum to. No, bude to?! (rádio se ztlumí) No vidíš, my se tady s tetou nemůžeme soustředit. Vedle. Jo! Jau. Máš?! Už je to.

 

Na chodbě se potká Robert s Markem. Dlouze se na sebe podívají, pokračují v cestě. Robert se oohlédne, pak Marek. Jdou dál. M.  u  dveří zazvoní. Nina jde otevřít.

Nina: To už seš doma?

Marek podá Nině do ruky věci, co drží on.

Marek: Ahoj lásko.

Nina: No. Ahoj. (M. si zouvá boty)

Marek: To je překvapení, viď?

Nina: Možná

Marek: To víš. My, muzikanti, to máme všechno přibližný.

Nina: Hm, jo. (naštvaně, vůbec neposlouchá, co jí říká)

Marek: Já sem tak utahanej. To si nedovedeš představit. Utahanej, jak kůň. Spal sem jen 2 nebo 3 hodiny denně. No, pak se člověk nemá divit, že je tolik infarktů u mladejch lidí. Připadám si jako starej dědek, že to řeknu, ale: Ááá, mě bolej záda. Potřeboval bych masáž.

Marek: Jdu se vykoupat.

Nina chvíli kouká, položí věci do předcíně.

Nina: To bylo těsný. A víc mi neřekneš?

Marek: Co?

Nina: Tak třeba – jak bylo?! Jak se máš?!

Marek: Fajn. Sem utahanej.Teď sem ti to řikal.

Nina: Vážně? Promiň, asi jsem to nějak přeslechla.

Marek: Řikal jsem, že jsem vůbec nespal a bylo to hodně náročný. Bolej mě záda a tak celkově všechno. A ty ses měla?

Nina: Dobře…vyspal ses vůbec? Přídeš mi děsně utahanej.

Marek: (kouká na ní) Je ti něco?

Nina: Co?

Marek: Je ti něco?!

Nina: Ne, nic. Asi sem špatně vstala. To bude dobrý.

Marek: Určitě?

Nina: Jo, určitě.

Marek: Dobře. Jdu se osprchovat. Můžeš mi udělat něco k jídlu, prosim tě.

Nina: (má „zásek“) Jo, k jídlu. Dobře.

Ona  hledá telefonní číslo na Roberta. Mezitím se Marek sprchuje a něco  vypráví Nině, která ho vůbec neposlouchá.

Marek: (sprchuje se) To byl zase tejden. Jezdili sme furt z místa na místo. Ale zase sem vydělal slušný peníze. Představ si, že kdybych nebyl kytarista, ale bubeník, budou mi strhávat nějaký peníze za dopravu aparatury. To nechápu, takový lidi…(Nina začne telefonovat, chvílemi se ozívají útržky z vět, které říká Marek, ale jen tak, aby to nenarušilo hovor)

 

Nina: (vytáčí tel. číslo, ozve se záznamník: „Ahoj, tady Robert, momentálně nejsem přítomen a pokud ano, jsem zaneprázdněn, tak mi nechte krátký vzkaz . V případě že dostanu v práci přidáno, zaplatím všechny účty a navíc mi zbydou nějaké peníze, určitě zavolám zpět. Pokud mi chcete poslat fax, kupte mi ho.…Jo, mluvte, až to pípne. Ozve se píp) Ahoj Robe, promiň za to ráno, nejdu do práce. Vim, že tam seš. Zvedni to. Robe.… Dobře, tak vyřiď ty faktury a pak běž domu. Zavolej. Pa Nina. Miluju Tě.

Marek zavolá z koupelny

Marek: Co je za to jídlo?

Nina: Chleba je v lednici a sýry máš v pravym šuplíku, vedle okurek. Namaž si to.

Marek: Myslel sem, že něco uvaříš. …Kdo to  volal? Nebo si volala ty?

Nina: Volali mi z práce, že si můžu vzít tu dovolenou, jak sem o ní žádala.

Marek: Dovolenou?

Nina: Jo, jen na dnešek.

Marek: Myslel sem, že dovolenou určuješ ty.

Nina: No…změna vedení.

Marek: Mohli bysme někam zajet. (obejme jí ) Nebo si udělat hezký dopoledne, příjemný odpoledne a …(začne jí líbat, malá pausa. Ona ho odstrčí)

Nina: Asi budu mejt okna.

 

Po schodech jde Karin s kufrem. Táhne kufr za sebou. Vytáhne ho do schodů a jde se podívat na cedulky u zvonků. Jde k prvním dveřím, ke druhým a zazvoní

Marek: A nepočkalo by to? Byl by to hezkej den.

Nina: Tak mi můžeš pomoct s mytim. Leštit, utírat…

Marek: Mohli sme zajet do čínský restaurace, máš to ráda.

Nina: Nemam ráda čínu.

Marek: Ne? A co?

Nina: Mexický speciality.

Marek: Tak zajdem do mexický…restaurace.

Nina: Ne.(zvonek) Kdo to je?

Marek: Otevřu. (otevře dveře) Nino?

Nina: No, kdo to je? Že to není máma. Mami? Ahoj!! Už du.(otráveně, jde z obýváku do předsíně)  Karin?! Co tu děláš?

Karin: Můžu dál? (drží kufr)

Nina: Jo pojď. (Karin jde dovnitř s velikým kufrem) To si nech v předsíni.

Marek: Ahoj. Sem rád, že tě zase vidim. Kdy sme se viděli naposled? Tušim, že to bylo na naší svatbě, viď Nino. To už je dávno. Kdy sme to měli svatbu? Ehm, nic sem neřek, zapomeň na to, zlato. Ty si ale vyrostla. Už je z tebe mladá dáma…(obě se na něho podívají) Jasně, už sem zticha.

Nina: Posaď se. Chceš kafe? (sedne si na gauč. Nina odejde do kuchyně – v zákulisí)

Karin: Jo, dík.

Nina: Cukr, mlíko. (jde do obýváku, v jedné ruce krabici s mlékem, ve druhé pytlík s cukrem)

Karin: Von se se mnou rozešel. (začne brečet a obejme Ninu) Vyhodil mě z bytu, kterej byl náš. To byl NÁŠ byt a von mě vyhodil…!!!  Nevim, kam mam jít. (sedne si zase na gauč a popotahuje) K našim nemůžu, ty na mě nemluví a nikoho jinýho kromě tebe tu nemám

Nina: Chudinko, to tě nechal ten Michal? Nebo kterej?!

Karin: Ne, Franta. Michala sem nechalá já, ale stejně…

Karin:  Si hodná, že mě chceš uklidnit, ale stejně…

Nina: No, ale na svatbu máš čas…

Karin: Myslíš?

Nina: To víš, že jo. Ještě se nevdávej (utěšuje jí). Pak sou zbytečný rozvody a nevěry v manželství

Nina: Ale, si moje sestra. Pro tebe bych udělala všechno.

Karin: To já pro tebe taky. (chvíli pauza)

Nina: Tak. Cukr, mlíko.

Karin: Nic.

Nina: Nic?

Karin: Nic.

Nina: Stará dobrá Karin. Samotný kafe bez ničeho. Se sušenkou?

Karin: Máš?

Nina: Jo, jako bych tě čekala.

Nina: Jak víš, kde bydlim.(jde zpátky do kuchyně)  Přestěhovali sme se teprve před měsícem a vod tý doby sme spolu nemluvily.

Karin: Víš co? Dej mi dvě kostky a bez sušenky. (chvilku pauza, Nina jde s malým tácem, na kterém je položen šálek kávy, talířek, lžička a cukřenka)

Nina:  (položí tác před Karin. Sedne si vedle ní)  A co Pavel nebo Johana? U těch bys mohla bejt.

Karin: Pavel jel do tý Ameriky a Johana je už čtvrt roku na perníku. (míchá kávu) Můžu tu zůstat. Nino.

Nina: Můžeš spát v dětskym pokoji.

Karin: (obejme jí) Dík, seš hodná…(pauza, podívá se na ní) Ty máš dítě?

Nina: Ne, proboha, ale už na tom pracuju.

Karin: Do půl rokuurčitě zmizim. Už něco schánim. Nevim, jestli to vyjde…(napije se)

Nina: Jak chceš.

Marek: (jde ke gauči) Nerušim?

Nina: Tak ten úklid asi odložim na jindy.(roztahne se na gauči)

Marek: Sednu si. (strčí do ní, ona se s nechutí posune)

Nina: Kdy budeš mít vystoupení? (ironicky) Teda, kdy budeš v práci?

Marek: Až 30.

Nina: Až? (udiveně+zklamaně) To je za tři týdny.

Marek: Dyť sme teď furt hráli.

Nina: To je divný. Jindy se domam zdržíš den dva a zmizíš. Děje se něco?

Marek: Ne, co by se mělo dít?

Nina: No já nevim, myslela sem, že mi to řekneš.

Marek: Nevim, o co de. Co ti dneska je?

Nina: Nic, lásko, zlobíš se?(Obejme ho.)

Marek: Proč?

Nina: Za to, že tě podezřívám.

Marek: Ale nezlobim se. To bych nedokázal. Na tebe ne.

Nina: Miluju tě. I po pěti letech, co sme spolu.

Marek: Pořád stejně.

Nina: Pořád stejně.

Marek: Pořád stejně…U mě to je taky pořád stejný.

Karin: Ehm, no. Asi bych si měla jít vybalit věci. Ať vás tu nerušim.

Nina: Ne, to nerušíš.

Marek: Ale když chce jít, tak jí nech.

Nina: (ztiší hlas)Je to moje sestra. Zkus k ní bejt milejší.

Marek: Dyť sem zas tak neřek.

Nina: Jak myslíš.(zase mluví normálně nahlas) Asi pudu na nákupy. Karin, chceš jít se mnou? Možná by ti to prospělo.

Karin: Ne, dík. Vybalim si ty věci a budu sledovat bednu.

Nina: Tak Marek ti bude dělat společnost. (položí mu ruku na koleno a vstane)

Marek: Myslel sem, že pudeme spolu.

Nina: To sis vážně myslel?

Marek: Myslel.

Nina: Nemysli.

Marek: Proč bych neměl myslet?

Nina: Myslim, že když myslíš a nemyslíš, tak to vyjde nastejno.

Marek: Neurážej mě.

Nina: Neurážim tě, řikám pravdu. Jen to konstatuju.

Marek: Tohle tvý konstatování nesnášim.

Nina: Vidíš, právě proto je lepší, když tu zůstaneš.

Marek: Dobře, zůstanu tu s Karin. A už ani slovo.

Nina: Ani slovo…Du se převlíknout.

(Odejde. Jsou slyšet zvuky od sousedů – někdo cvičí na klavír – jen stupnice.)

 

Marek: Jak je to dlouho? (sedí, každý na jedné straně guače)

Karin: Dva roky a čtrnáct dnů.

Marek: Za dva roky na to nikdo nepřišel.

Karin: Nikdo – je to neuvěřitelný.

Marek: Řekl bych, že to teprve začne bejt neuvěřitelný…(Přijde Nina)

Nina: Koukám, že si rozumíte. Tak jdu. Fakt nechceš jít se mnou? Určitě by ti to pomohlo. Mě nákupy pomůžou vždycky.

Karin: Ne

Nina: No, jak chceš.

Karin: Pa

Nina: Bavte se.

Marek: Budeme, lásko. Užij si to. Vrátíš se ještě dneska?

Nina: Jak to myslíš?

Marek:Že vždycky tak dlouho nakupuješ.

Nina: (usměje se) Ještě dneska.

Nina vezme si věci, přitom položí kabelku na stolek stojící vedle gauče a jde.. Sotva za sebou zavře dveře. Začnou se Marek a Karin líbat. Nina stojí na chodbě a slyší nějaké zvuky. Stoupne si ke dveřím sousedů a poslouchá jejich rozhovor.

 

Hlas1: Marie, Marie, můžeš mi donýst kávu? Marie? Je ti dobře? Mám zavolat sanitku? Určitě ne?

Vzpomene, že zapomněla kabelku. Vrátí se dovnitř. Odemkne dveře. Karin a Marek se rychle posadí na svá místa. Vběhne do obýváku, ničeho si nevšimne.

Nina: Kabelka. Ještě, že nosim klíče v kapse, jinak bych musela zvonit.

Marek: (ironicky) Příště klidně zazvoň.

Nina: Tak ahoj.

Karin: Ahoj.

 

Nina odchází po schodech do zákulisí. Odejde a oba dva se zase začnou líbat.

Marek: Neviděli sme se dva dny a myslel sem , že to bez tebe nevydržim. Ještě, že tě tu Nina nechala.

Karin: Co když si toho všimne. Teď, když sem tady…

Marek:…tak budeme pořád spolu.

Karin: Mam strach, že na to příde.

Marek: Proč by měla? Navíc, teď už je to stejně jedno.

Karin: Je to moje sestra.

Marek: A já její manžel, kterej tě strašně moc miluje.

Karin: Ty mě miluješ? (Marek kývne), tak proč se s ní nerozvedeš? (Marek kouká) Řikals, že mě miluješ. Před chvílí. Marek: To víš, že tě miluju. Proč bych jinak riskoval to, že nás tu Nina může společně kdykoli přistihnout. Hlavně, že seš tady. Na ničem jinym nezáleží!

Karin: proč tě musela potkat první? Ona měla vždycky všechno první!

Marek: Není dpodstatný, že mě měla první. Podstatný je, že tě miluju a jí už ne. Musíš mi věřit. Věříš mi?

Karin: Věřim…

Karin: Bojim se, až na to přijde. Co jí řeknu?

Marek: Pravdu.

 

Na schodech se zastaví Nina a Robert.

Nina: Dík za krásný den.

Robert: Kdy se zase uvidíme?

Nina: Zítra už jdu do práce…

Robert: Můžu nahoru? (automaticky jde směrem k bytu. Ona ho chytne za ruku)

Nina: Marek je doma a máme návštěvu. Přijela sestra. Opustil jí snoubenec. Je z toho chudák celá…nešťastná.

Robert: Jí opustil snoubenec?

Nina: Chudinka, je mi jí líto.

Robert: A co já?

Nina: Co ty?

Robert: Co kdybych byl tvůj snoubenec?

Nina: Jsem vdaná.

Robert: Si vdaná. Jo. Právě proto.

Nina: Právě proto co?

Robert:  Rozveď se s nim.

Nina: O tom sme se už bavili. Podle mě, je na to ještě brzo.

Robert: Brzo? Chodíme spolu přes dva roky.

Nina: Nevim, jak mu to vysvětlim.

Robert: Normálně, řekneš pravdu.

Nina: Pravda bolí. (pauza) Nevíš, jak je to těžký a složitý rozhodnutí. (dlouhá pauza)

Robert: Potkal sem ho na chodbě.

Nina: Myslela sem si to. Přišel čtyři minuty po tom, co jsi odešel.(políbí jí, ozve se zvuk dveří)

Robert: Zavoláš mi večer?

Nina: Hm…Jo, jak ti to dopadlo s tim bytem.

Robert: Nijak, nic sem nesehnal. Ale ještě to nějakou chvíli vydržim.

Nina: Zavolám.

Robert: Zavolej. (Nina odchází, potichu) Prosim.

 

Je noc, Marek spí na gauči, Nina má na sobě župan je opřená o stolek, v ruce hrnek a kouká.

Hlas1: Marie! Dejchej, musíš dejchat. Pomoc. Zavolám sanitku, dejchej. Haló, tady Bláha, moje žena nedýchá. No, já nevim. Marie. Sokolská 12, Praha 5. Doře. Ale rychle. Marie! No Marie.!!Ty seš mrtvá. Marie dýchej!

Marek stále leží. Nina položí hrnek a jde směrem do zákulisí. Po chvíli se ozve zvuk sanitky.

Ozve se gong

Hlas1: Marie! Marie, jak si mohla?! Proč?!!!

Na jevišti je tma, úzký kužel světla dopadá na Bbláhovy dveře. Pak je tma úplně, je slyšet vzlykání. Najednou se rozsvítí – je cca jedenáct hodin . Karin sedí na gauči a dívá se na televizi.

Marek: Kde je Nina? (v županu)

Karin: Vodešla už v sedum.

Marek: To je dobře. (podívá se na hodiny) To už je fakt půl dvanáctý? (sedne si na gauč)

Karin: Jo, fakt. Nevíš vo nějakym bytu?

Marek: Vo bytu? To ne.

Karin: To je zlý.

Marek: Co kdyby sme skočili na jídlo?

Karin: Kam?

Marek: Je tu nová restaurace: „La Carrina“. Dycky si měla ráda italskou kuchyni.

Karin: Překvapuješ mě.

Marek: Čim.

Karin: Že si všechno tak pamatuješ. (hladí ho po tváři)

Marek: O tobě nic nezapomenu.

Karin: Co má ráda Nina? (sedne si normálně)

Marek: Za jídlo? Myslim, že čínu.

Karin: Mexický speciality. (začne si hrát s prsty) Nechci na tebe tlačit, ale přemejšlel si o tom?

Marek: O čem?

Karin: …o tom rozvodu…

Marek: … přemejšlel sem o tom. (chce jí políbit)

Karin: A? (odtáhne hlavu)

Marek: Nemůžu se s ní rozvíst.

Karin: Aha, jo. Takže to se mnou bylo jen tak? (mluví oba hodně nahlas)

Marek: To ne, (chce se jí dotknout, ale ona si stoupne – on sáhne do prázdna) ale nemam žádný peníze, byt je její, neměli bysme nic. Jako kytarista si moc nevydělám. Ona mě prostě živí. Musíš to pochopit. Vim, že je to těžký.

Karin: No a co já? (vypne dálkovým ovladačem televizi)

Marek: Nad tim sem taky přemejšlel. (stoupne si vedle ní)

Karin: A vymyslels?

Marek:Co kdyby sme to nechali jak to bylo ty celý dva roky? (obejme jí)

Karin: Tobě by to tak vyhovovalo?

Marek: Ehm…Jo.

Karin: To sem si mohla myslet. Ale já už chci pořádnej vztah. Takovej, kterej nebude začínat slovama: Možná, snad, uvidíme…

Marek: Nevim, co na to říct. (ona si sedne na gauč, on za chvíli k ní)

Karin: Možná bys moch říct: Bohužel, cože?, asi ne

Marek: Nechci, aby sis myslela, že mi na tobě nezáleží. Víš, že to není pravda. Tak víš to, ne?

Karin: Jo…Nina si tě nezaslouží.

Marek: To ne.

Karin: Ale já taky ne!

Marek: Proč? (Karin chvíli mlčí)

Karin: Mam výčitky svědomí. Je na mě tak hodná. Nechá mě tu bydlet a jí dělám tohle.

Marek: Je to složitý. Ale myslim, že takhle to nevyřešíme.

Karin:…máš pravdu…to je fakt.(začnou se líbat)…Ale takhle to taky nevyřešíme.

 

Na chodbě stojí R.+N. Robert začne líbat Ninu. Ona ho od sebe odstrčí a ohlédne se.

Nina: Nech toho. Mohli by vyjít na chodbu.

Robert: No, tak vyjdou.

Nina: Nechci, aby nás někdo viděl.

Robert: Nechceš?

Nina: Ne.

Robert: Proč.

Nina: O to sme se už bavili.

Robert: Já zas chci, aby to všichni věděli. (všichni věděli – to řekne hodně nahlas, aby to bylo slyšet)

Nina: Tobě o nic nejde…

Robert: A tobě snad jo?

Nina: O manželství.

Robert: To není manželství.

Nina: Co ty o tom víš.

Robert: Spíš s nim?

Nina: Je to můj manžel.

Robert: Na to sem se neptal.

Nina: No, je to můj manžel…myslela sem, že je to jasný.

Robert: Jo jasný.

Nina: Nebo to jasný nebylo…?

Robert: To teda nebylo. Jak by se ti líbilo, kdybych to dělal já. Pak bych ti to ani neřek, protože by mi to přišlo jasný.

Nina: To je něco úplně jinýho.

Robert: Není, to je úplně stejný.

Nina: Myslela sem, že to víš.

Robert: Tak to si asi myslela špatně. Nebo já sem to špatně pochopil. (dá jí pusu na tvář, odejde, neohlédne se)

Nina: Počkej, Roberte, to snad. To není důležitý…slyšíš. Tak si di.

 

Nina se za nim chvíli dívá a pak jde do bytu. Odemkne, zuje nepozdraví a jde si rovnou sednout na gauč. Na gauči už sedí Karin a Marek, který už má na sobě normální oblačení. Je večer – ne noc.

Marek: Je ti něco?

Nina: Sem utahaná.

Marek: Aha, lásko, to chápu. (obejme jí a při tom pozoruje Karin. Nina se snaží být veselá, aby na ní nikdo nic nepoznal)

Marek: Co v práci?

Nina: Nic…Ne, promiň. Všechno v pohodě, sem fakt mimo.

Marek: To nevadí, lásko. Chápu to.

Nina: Dík, seš hodnej. (dá mu pusu)

Karin: To je tak hezký. (pauza)

Nina: Už ste to slyšeli? (ještě trochu otrávený hlas)

Marek: Jo, slyšeli. Co?

Nina: Bláhová včera umřela. A Bláha chce prodat byt, aby se moh přestěhovat do menšího.

Karin: To sou ty sousedi?

Nina: Jo ty z vosmičky, tady vod naproti. (Nina si natahne nohy na stůl)

Karin: Nikdy sem je neviděla.

Nina: Já je viděla jen jednou. Nikam nechodili. (pauza)

Marek: Vod zejtra jedu na tejden na konzerty.

Nina: Už zejtra? Dyť si nedávno řikal, že… (nechápavě na něj kouká, sundá nohy)

Marek:…splet sem se. Zejtra….

Nina: Včera a dneska sme instalovali tu novou výstavu, jak sem ti řikala.  A ty se zase ani nepřídeš podívat. Kolikrát si to sliboval.

Marek: To víš, že bych rád přišel, lásko, ale nemůžu za to, že sem v práci.

Nina: V práci.

Marek: Fakt v práci.

Nina: A myslíš, že ti to věřim?

Marek: A kde bych měl bejt?

Nina: Nech toho! Nejsem pitomá. Tak to přiznej.

Marek: A co?

Nina: No, přiznej to. Máš ženskou? Tak kdo to je. Znám jí? Určitě jí znám…

Marek: Prosim těmiláčku. Víš, že miluju jen tebe.

Nina: Zajímalo by mě, komu to ještě řikáš. (Karin poslouchá hádku, má strach, že by slovo mohlo padnout na ní)

Karin: Já na tu výstavu pudu.. Co tam všechno bude?

Nina: Ňáký sochy a obrazy. (odsekne) Tak co mi k tomu ještě řekneš? (na Marka)

Karin: Fajn, tak to jo, to přídu. Kdy?

Nina: Zejtra v šest.

(Marek přinese do obýváku zabalenou tašku s věcma)

Nina: Á, vidim, že už máš nachystaný věci.

Marek: A co.

Nina:Víš co, du si lehnout.

Marek: Co to s tebou dneska je.

Nina: Dobrou. Ať se ti líbí cesta.

 

Nina odejde pryč. Marek chvíli stojí, pak si sedne na gauč vedle Karin.

Marek: Je divná.

Karin: Nediv se.

Marek: Mě už nebaví to pořád řešit.

Karin: Jo

Marek: (políbí jí) Budeš mi chybět.

Karin: Vrátíš se za deset dnů.

Marek: Deset, deset dnů. To je nekonečný. Neskutečný.

Karin: Dlouhý. (stmívá se. Marek si sundá triko)

 

Ráno. Na jeviště přijde rozcuchaná Nina+kruhy pod očima.

Nina: Karin? Karin? Můžeš mi donýst z ložnice tu zelenou knihu? Děsně mě bolí záda. (Jde ke gauči a na stolku leží lístek. Zvedne ho a čte.) Mam práci, pak du na tu výstavu. Dneska mě nečekej, chci tam někoho „ulovit“. Měj se OK, sestřičko, a užívej pracujících dnů. Karin. (hodí lístek zpátky na stolek) To je od tebe moc hezký. Ale dneska mi je tak blbě, že zůstávám celej den na gauči. (Lehne si. Natáhne se z leže pro telefon a  vytáčí číslo) Haló, Ahoj lásko, mam migrénu a…no, nejdu. Napiš mi to tam. Všechno dobrý, vychází to? Jo. A víc mi neřekneš? Stalo se něco? Dobře pa.

 

Nina leží na gauči. Světla – jako když někdo fotí, ona je strnulá jako na fotofrafii. Tma. Ona změní polohu – opět jako fotodrafie. Tma – změní polohu. Opět jako fotografie. Tma – rozsvítí se normální denní světlo, spí.

Karin ťuká na dveře bláhova bytu. Dveře se otevřou a ona jde dovnitř. Jsou slyšet rány. Po chvíli vyjde a nese krabici

Karin: Díky a nashle.

Jde do bytu své sestry, po špičkách projde do zákulisí, položí tam krabici a jde pryč. Nina spí. Karin úplně zmizí. Zhasne světlo, rozsvítí se, Nina spí – jiná opoloha. Zhasne, rozsvítí se podruhé, Nina spí – jiná poloha, tma. Rozsvítí se potřetí. Nina se protahuje.

Nina: Jééé. Kolik je? Karin? (podívá se na hodinky) Jedna ráno. Karin? (podívá se na lístek, který četla ráno) A jo. Zapne si CD a lehne si na gauč. Chvilku hraje, tma. Je ráno a přijde Karin.

 

Karin: Nino? (cloumá s ní) Vstávej. Slyšíš.

Nina: No. Co se děje?

Karin:  Ta výstava byla skvělá.

Nina: Jaká…co?

Karin: Ta výstava.

Nina:Jo…no. Sem ráda, že se ti to líbilo.

Karin: Hlavně, neřeklas mi, že tam máte tak pěkný chlapy.

Nina: (mne si oči) Tak to byl asi návštěvník. U nás hezký chlapy nedělaj.

Karin: Dělaj, jen je nevidíš.

Nina: Připadám si jak při kocovině. Asi se mi rozpadne hlava na písek.

Karin: Co si dělala?

Nina: Nevim. Ale nic sem nepila, to bych si pamatovala. (chce vstát, chytne se za záda) Můžeš mi podat tamtu flašku a brufen?

Karin: (jde pro láhev, která stojí někde dál od gauče) Brufen je před tebou na stole. Na(dá jí láhev)

Nina: Dík (napije se)

Karin: Zůstaň doma.

Nina: Musim do práce. Dneska je frmol (pauza)

Karin: Dneska s nim du na rande. Už se těšim.

Nina: Dneska večer?

Vstává a pobíhá po bytě, za chvíli mluví jen ze zákulisí – převléká se do práce.

Karin: No, ale nemůžu u něj přespat.

Nina: Proč? (vykoukne ze zákulisí – jen hlava)

Karin: To mi neřek.

Nina: To je divný.

Karin: Je tak úžasnej, zábavnej, asi sem se do něj zamilovala.

Nina: Pozor na něj, takový sou nejhorší. Sou tak dokonalý, že to není normální.

Karin: Von je jinej. ( Nina přiběhne s kabelkou, v kostýmku, Karin se jen otáčí tam, kam Nina běží – tzn. Ze strany na stranu)

Nina: To sem si taky před svatbou řikala.

Karin: A už si to neřikáš?

Nina: Nee, to už vážně ne.

Karin: To je škoda, nemyslíš.

Nina: Časy se mění… Ahoj, zlato, zase jdu pozdě. Jo, jak to vypadá s tim bytem? (dá jí pusu na tvář)

Karin: Už se něco rýsuje.

Nina: To je dobře. Pozdravuj ho ode mě.

Karin: Máme se sejít až ve vosum, prej má do tý doby práci. Asi je ambiciózní.

Nina: Tak to se ještě potkáme.

Karin: To já už du ve štyry – ještě holič.

Nina: No ty to bereš vážně. Spěchám. Čau.

Karin: Ahóój.

 

Nina stojí s Robertem na chodbě.

Nina: Poď nahoru.

Robert: Ne, nechci.

Nina: Dyť je teprve šest. Nikdo tam není. Měli bysme soukromí.

Robert: Vážně nechci.

Nina: Je to kůli tomu, co sem ti řekla předevčírem?

Robert: Vlastně taky.

Nina: Jak, taky. Promiň, nechtěla sem, aby vzniklo nějaký nedorozumění.

Robert: Nechci to teď řešit. Nemůžu. Nemam na to náladu.

Nina: Tak až jí budeš mít, tak se ozvi.

Robert: Zatím se měj. (políbí ji)

Nina: Ty taky.

Vejde do bytu, hodí tašku an zem a těžce sedne na gauč.

 

Nina uklízí.

Marek: Tak sem doma.

Nina: To je dobře.

Marek: Už ses nemohla dočkat?

Nina: Chybíš mi.

Marek: Víš, že ty mě taky? Víc než jindy.

Nina:  Představ si, že si už Karin našla konečně nějakýho chlapa.

Marek: No a? Mě je to fuk. Přeju jí to, holce. Ať je šťastná.

Nina: Sem úplně hotová. Myslim, že bysme měli jet někam na dovolenou – k moři.

Marek: Ona ti řekla, kdo to je? (jde úplně k ní, bojí se, že to ví)

Nina: Ne, to ne. Ale je teď furt někde pryč.

Marek: Prosim tě, to určitě courá někde po barech.

Nina: Myslim, že ne, že se zamilovala. (Marek se otočí směrem na Ninu)

Marek: Zamilovala? To je blbost.

Nina: A jak to můžeš tak jistě vědět, že je to blbost? (nevšímá si ho, jen uklízí)

Marek: Řikám ti, že je to blbost.

Nina: Ty se o to nějak staráš. To tě tolik zajímá, co se děje s Karin?

Marek: Ale nezajímá. Proč? Mělo by? Proč by mě to mělo zajímat, když mě to nezajímá?!

Karin: Ahoj, to už ses vrátil? (nadšeně)

Marek: No, trochu se to protáhlo.

Karin: Myslela sem, že přijedeš až v pátek.

Marek: Ne, měl sem přijet už v sobotu. Ale protáhlo se to a vodjížděli sme až v pondělí večer.

Karin: Hlavně, že tu budeš s Ninou. Poslední dobou jí není dobře.

Marek: Není ti dobře?

Nina: Ale, vobčas se mi motá hlava, trochu žaludek, jinak nic.

Marek: Měla bys jít k doktorovi.

Nina: Myslim, že je to z nervů. Z práce.

Marek: Stejně bys tam měla zajít.

Nina: Ale prosim tě.

 

Modré+fialové kužely světla probíhají jevištěm. Nikdo tam není.

Hlas Karin:  Sem to položte. Ne ještě trochu. Dík, dobrý. Dole sou ještě další krabice, myslim, že 3. A to bude všechno. Moc děkuju, pánové.

 

Marek sedí na gauči a kouká na televizi. Zezadu ke gauči jde Nina v saténové noční košili – hodně krátká. On jí nevidí.

Marek: (hodněnahlas, myslí, že je Nina ve vedlejší místnosti) Nino, lásko, pojď sem.

Nina ho ze zadu obejme a dá mu pusu.

Nina: Nemusíš tak křičet, já tě slyšim.

Marek: (otočí se) Poj´d sem.

Nina jde dopředu ke gauči.

Nina: Sem?

Marek: (chytne jí za zadek a přitáhne jí na gauč) Ne, sem. To mi chybělo.

Nina: Co to chybělo?

Marek: Tohle všechno.

Nina: A co chceš? (pošeptá jí něco do ucha) A co dál? (pošeptá) A dál?

Marek: Sveď mě.

Válí se po gauči, hudba tma

Nina má pod šaty trochu vystouplé břicho.

Marek: Lásko! Volá Karin.

Nina: Haló, kde seš? Najednou si tak rychle zmizela…Jo.(Marek je u Niny a hladí jí břichos dítětem)  Na chodbu, proč? On tam je taky? Už deme. (položí sluchátko) Máme jít na chodbu, představí nám toho svýho. Ale jen nevim, proč volá.

Marek: Na chodbu? Proč tam.

Nina: To nevim, ale když ho nevezme sem a chce, abychom šli na chodbu, tak to bude vážný.

Marek: Třeba je na vozejku?!

Nina: Nebo vůbec neumí chodit.

Marek: Nech toho.

Nina: Chtěla, abysme tam přišli.

Marek: Tak jdeme, no.

Otevřou dveře. Na chodbě nikdo není. Najednou se otevřou dveře sousedního bytu a vyjde Karin.

Karin: Tak, to je můj novej byt.

Nina: Hm, dobrý. To sme vlastně sousedi.

Karin: Aáá…tohle je ten nejúžasnější chlap na světě.

Ukáže rukou za sebe. Na chodbu přijde Robert. Všichni se na sebe dívají.

Karin: Tak, kdyby ste něco potřebovali, stačí zazvonit.

 

 

 

Konec

 

 By Teréz 2005

---