Deník idealisty z průběhu přijímacího řízení na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Deník idealisty z průběhu přijímacího řízení na Právnickou fakultu Univerzity Karlovy.

Předvečer přijímacího řízení na Právnickou fakultu UK, nejmenovaný bar v centru Prahy.

Snažíme se s kamarádem soustředit na přípravu na zítřejší test. Bohužel nám nepřejí tlakové podmínky a zakrátko nás plně ovíjí svou omamnou pavučinou příjemná letargie, provázená silnou nechutí k jakékoliv činnosti. Kamarád se cítí být skličován urputnou depresí pramenící z nepřijetí na jisté vysokoškolské instituce. Jsem tvorem se silně vyvinutou empatií, proto tento tragický duševní pocit téměř bezezbytku přejímám.

Tři hodiny ráno. Hlavou mi neklidně víří útržky slov, vět a dialogů. Ve stavu naprosté bdělosti sním o spánku. Okolnosti mě nutím uchýlit se ke krajnímu řešení – to jest konzumaci menšího množství alkoholického nápoje ( I my humanitně zaměření studenti víme velmi dobře o blahodárném vlivu těchto látek na lidský organismus.). Jediné co nacházím je ale železité víno, ve výsledku si tedy žaludek i mozek svorně připadají jako po úderu kusem oceli.

Krátce nad ránem konečně usínám, nicméně sladký šepot spánku je náhle neurvale narušen Beethovenovou Devátou v polyfonní kvalitě. Vrávorám do sprchy, do oka mi padne sprchový gel v lahvi levandulové barvy. Halím se do hustého závoje voňavé bílé pěny a rozespale luštím drobná písmenka na obalu. Zjišťuji, že daný produkt mi má pomoci vypnout mozek, relaxovat a navodit příjemný, ničím nerušený spánek. Začínám přemýšlet, jaký je to asi pocit, být pod čarou.

Ač se cítím naprosto neschopná cokoliv pozřít, jdu odhodlaně proti přírodě a schroustám pár kukuřičných lupínků. Žaludek posílá stručnou varovnou depeši: Bolí.

Patrně mi v něm leží hromada žuly. Nebo kompletní sada výtisků povinné četby na PrF.

Loučím se s mámou, má toho hodně na srdci, nicméně upozornit mě na obrovské rozšklebené oko, které mám zezadu na punčochách považuje za zcela redundantní. Naštěstí tak činí sestra, nastává tedy proces bleskového hledání silonek s nenarušenou strukturou. Nacházíme troje – jedny mají barvu poctivé kremžské hořčice, druhé se mohou pochlubit okouzlujícím odstínem hnijícího tropického ovoce a třetí by se se svou bělobou hodily maximálně pro medvědovité šelmy z polárních krajů. Vítězí kremžská kreace, i přes svůj zjevný handicap v podobě proděravěných špiček.

Na poslední chvíli dorážím na nádraží a přemítám, zda dnes převládne zlomyslnost osudu nebo Českých drah. Státní podnik však předčí všechna dosavadní očekávání, vyrážíme se zanedbatelným zpožděním pouhých tří minut. Měla jsem ušlechtilý úmysl si v prostředku veřejné dopravy ještě narychlo projít právní teorii, ale mám psavou, proto kamsi mezi definice škrábu tohle. Pojem de lege lata v mém zmrtvělém mozku vyvolává překvapivou asociaci – šálek mléčného laté. Možná se ještě nakonec prosadím jako literátka a parafrázuji V zámku a podzámčí Boženy Němcové napsáním vrcholného díla postmodernismu s názvem Nad čarou a pod čarou.

Okolnosti své cesty malebnými zákoutími Sherwoodu a následné jízdy devítkou do hvozdů žižkovských nechávám bez poznámky, neboť nejsou pro čtenáře-dobrodruha, znalého všech úskalí naší městské džungle nijak nové či zajímavé. S drobnými komplikacemi zavčas dorážím do cílové destinace. Budoucí ochránci paragrafů, služebníci slepé Spravedlnosti (Bílé hole už se nenosí, teď jsou v módě pomocní psi a opice.) a notně notoričtí notáři už svými těly dychtivě sdírají omítku nevelké budovy obchodní akademie. Kouřím cigaretu, koutkem oka pozoruji ten shon a obdivuji zajímavou kubistickou stavbu na druhém konci ulice. Po další půlhodinu Godot stále nepřichází a napětí se stupňuje.

O několik minut později je divá zvěř vpuštěna do arény. Následuje důkladná anestesie provedená  monotónním opakováním všech nutných administrativních směrnic a pravidel. Na svém přiděleném místě přímo pod střešním oknem si připadám jak vadnoucí alpská květinka v tropickém skleníku. Prý si smím posunout lavici, bohužel ale není kam. Další zádrhel na sebe nenechá dlouho čekat, nemám černé, pozor č e r n é !!! předpisové pero. Tělnatý mládenec po mé pravici se naštěstí nenechá příliš dlouho přemlouvat a potřebnou pomůcku mi zapůjčuje. V jeho tváři se zračí vše, jen ne nadšení.

Dělba práce je sociology opakovaně zkoumána a hodnocena. Které z následujících tvrzení odpovídá pohledu francouzského sociologa Émila Durkheima?

Topím se v paralelním vesmíru neznámých slov, jmen a termínů, tápám, zbůhdarma kroužkuji odpovědi, které se mi zdají být méně nesmyslné než ostatní. Nikdo mi není tolik cizí jako ti dychtivci s nosy zabořenými do svých zadání, horlivě luštící otázku po otázce, vlastním tělem chránící věčné tajemství svých jedinečných odpovědí, snad věří, že jim tak bude odhaleno tajemství světa a kosmu. Další dvě části testu jsou poměrně snadné, ale pozornost jim věnuji jen polovičatou, mé myšlenky spíš touží uniknout z té pekelné výhně.

A pak - hurá, svoboda, konečně se po těch mnoha světelných letech smíme vyčůrat, ulevit tíži svých močových měchýřů, procházet se překrásnou sluncem zalitou červnovou Prahou, zapomenout navždy přesné definice pojmů jako je obiter dictum a princip subsidiarity.

Epilog.

Přijata na základě vykonání přijímací zkoušky, 145.místo.

(I když stejně nakonec půjdu na ffuking FF UK.)