Evženová poslední nádražka

            Láďa vyskočil z vlaku a rozhlédl se po nástupišti, zda neuvidí nějakou známou tvář, kterou by zlanařil do nádražky na pivko. Nikoho známého nezahlédl, ale rozhodl se, že si stejně na jedno zajde. Měl po dlouhé cestě hroznou žízeň a navíc měl nádražku v Hranicích dost v oblibě a to hlavně díky příjemné servírce do které se každý pátek pravidelně zamilovává.

            Ještě narychlo zkontroloval z informační tabule odjezdy vlaků a už si to šinul přes nádražní halu zaplněnou davem cestujících. Když vešel do restaurace, zamířil nejdříve svůj zrak na brunetku plnějších tvarů umývající zrovna za barem pivní půllitry. Pozdravil ji a oba se na sebe usmáli. Její úsměv v něm vyvolával šílenství. Najednou měl chuť ztrhat ze sebe šaty a zatančit si s barovou židli mazurku, ale na štěstí měl ještě hodně sebekázně a nedošlo k tomu. Zase se zamiloval a rozhodl se, že dneska se s ní už pokusí navázat kontakt.

            Rozhlédl se po restauraci a hledal nějaké volné místo. U každého stolu někdo seděl. Všichni měli před sebou rozpité pivko a napjatě sledovali televizi, která byla z nějakého důvodu umístěna vysoko na zdi těsně pod stropem, takže všechny jistě bolelo pěkně za krkem. Až na jednoho. V rožku hospody u stolu spal někdo v tzv. „poloze superman“ a tomu bylo upřímně jedno, co právě běží na nově za seriál.

            Láďa se na něj zadíval a najednou v něm poznal svého dobrého kamaráda Petra. Přišel za ním a začal s ním opatrně cloumat, až se Petr začínal pomalu probouzet.

„Už vstávám mami,“ zahuhňal Petr ještě se zavřenýma očima.

„Vstávej tati,“ dodal s úsměvem Láďa pobaven Petrovou zmatenosti.

„Jé ahoj Láďo, to jsi ty?“ překvapeně pronesl a vytřeštil na Láďu své milimetrové mezery mezi očními víčky.

„Jo jsem to já, kde ses prosím tě tak zřídil?“

„No tady s Evženem,“ začal Petr pomalu přicházet k životu.

„S Evženem?“

„Jo, ale to je dlouhý příběh“ dodal a zývl tak hlasitě, až na něj všichni hosté upřeli své znechucené pohledy, ale hned svůj zrak zamířili zpátky k televizi.

Mezitím přišla krásná brunetka: „Co si dáte?“

„Já si dám pivko“

„Já taky,“ dodal Petr.

„Ty už za ty kecy nedostaneš nic,“ vyjela na Petra a odešla k baru.

„Cos ji prosím tě říkal, že ti nechce ani nalét?“

„To by mě taky zajímalo, ale myslím že po mně jede“

„Jak po uzeném,“ poznamenal s úsměvem Láďa.

„A z kama jedeš?“

„No ze školy, to byla cesta. Dvě a půl hodiny sekera. V Olomouci se hádali na nádru dva chlápci a najednou jeden skočil pod vlak. No sílá“.

Petr náhle zbledl a zapálil si startku: „No to byl určitě Evžen“

„Cože?“ Zeptal se Láďa zatímco servírka před něj položila pivko.

„No ten s kterým jsem se tak opil“

„Počkej, a jak to víš?“

„No to je právě ten dlouhý příběh,“ potáhl si z cigarety a spustil: „Sedl jsem tu na pivko, měl jsem asi hodinu čas do příjezdu vlaku a přised si za mnou nějaký týpek. Vzhledem takový hypík. Vysoký a hodně hubený. Taky studoval na výšce, ale měsíc před státnicemi se na školu vysral“

„Proč se na to vysral?“ Skočil mu Láďa do řeči.

„Zjistil, že když je přes týden ve škole, tak chodí k jeho holce do pelechu jeho nejlepší kamarád,“ tipnul v popelníku cigárko a pokračoval: „No a to nějak neunesl, měl ji moc rád a začal denně chlastat, vykašlal se na tu školu, ale bylo to s ním horší a horší a uvědomil si, že potřebuje někam vypadnout.“

„Jo ještě jedno pivko,“ kývl Láďa na brunetku.

„A rozhod se, že objede všechny nádražky v celé republice a v každé si dá pivko.“

„Cože? To jako fakt?“

„No fakt, už byl pět let na cestě a už mu chyběl projet jenom tento koridor přes Olomouc do Pardubic a z tama pak na Hradec králové a tam kdesi. Říkal, že do půlroku bude mít seznam kompletní.“

„A kde bral prachy na jízdenky? A na jídlo a na pivo?“

„No občas se v nějakém městě zasekl a našel si tam na černou nějakou brigádu. Většinou dělal číšnika, nebo pomáhal v kuchyni, a když měl něco vyděláno, tak jel dál.“

„Trochu blázen ne?“

„Prostě byl zlomený životem, bylo mi ho celkem líto. Ale pak mi začal vyprávět o nějaké servírce z Českých Budějovic do které se zamiloval. Ukazoval mi ji na fotkách, byla moc hezká. Prý kvůli ni začal mít jeho život zase smysl. Slíbila mu, že na něj bude čekat a až se vrátí, tak se vezmou. Byl tou dívkou hrozně posedlý a pak už mluvil jenom o ní. Už s tím začal být i trochu otravný. Pak dopil rum, rozloučil se se mnou, zaplatil i za mě a šel na vlak, který ho měl dopravit do Olomouce.“

„A jak jsi přišel na to, že v Olmíku skočil pod vlak?“ Přerušil ho Láďa a objednal si ještě pivko. Petrovi se povedlo ukecat servírku, aby mu přineslo aspoň malé.

„Evžen odešel a já jsem zase zůstal u stolu sám. Během toho popíjení s Evženem mi ujelo asi pět vlaků a měl jsem zase hodinu čas do dalšího. Objednal jsem si ještě jedno. Za nedlouho si ke mně přisedl nějaký chlápek s překrásnou holkou. Jmenovala se Lucka. Měla krásné kukadla.“

„Dobré pivko tu mají co?“ Skočil Petrovi do řeči Láďa a utřel si ze rtů pěnu.

„Dali jsme se pak do řeči a to se posereš, víš co mi říkal ten chlápek?“

„Jak to mám vědět?“

„Říkal, že už čtyři roky cestuje po nádražkách a hledá svého nejlepšího kamaráda, kterému kdysi hodně ublížil a chce se mu omluvit.“

„No to je síla, to byl ten co tomu Evženovi, chodil za ženskou ne?“

„Přesně tak, taková neskutečná náhoda.“

„A co ta krásná holka?“

„No to byla jeho novomanželka. Sbalil ji po cestě, prej láska na první pohled. Byla mi nějak povědomá, ale pořád jsem nevěděl z kama. Když jsem mu řekl, že Evžen před chvíli seděl na té stejné židli co teď sedí on, a že teď je v Olomouci, tak začal podivně skákat radosti, zaplatil útratu i za mě  a vydali se ruku v ruce na nejbližší vlak jedoucí do Olmíku.“

„A co jako? Proč myslíš, že Evžen skočil pod vlak?“

„Víš kdo byla ta kočka?“

„Kdo?“

„Pak mi to došlo, to byla ta dívka z fotky.“

„Z jaké fotky?“

„No z jaké asi? Z té co mi ukazoval Evžen. To byla servírka z těch Budějek, co mi tu o ni Evžen básnil. Chápeš to? To je neskutečné. On hledá čtyři roky kamaráda, kterému kdysi přebral holku, a když se konečně setkají, tak bude držet za ruku dívku, do které je Evžen zas po uši zamilovaný. A já idiot jsem je ještě za ním poslal. Proč mi to jen do prdele nedocvaklo dřív.“

„Tak to je drsné, ale za to nemůžeš, to není tvoje vina, dáš si rum?“

„Asi jo“

„Krásná slečno, my si dáme ještě dva rumy!“ Zavolal Láďa na brunetku.

„To si nedáte pánové, zavírám.“ Otráveně odpověděla servírka.

„Opravdu si myslíš, že po tobě jede?“

„Jak po uzeném,“ dodal Petr a dopil své malé pivko.