Na konci cesty

„Ne,“ zaprosila.
Chtěl jsem ji aspoň pohladit po vlasech, ale cukla sebou, odsunula se ode mě.
„Ne, prosím,“ šeptala.
Díval jsem se na ni; krčila se u stěny, stočená do klubíčka a v očích měla zoufalý strach. Projela mnou vlna vzteku; náhlá a ostrá. „Kdyby ses snažila, mohlas to dávno překonat! Ale ty nechceš!“ vykřikl jsem po ní. „Jenže ty mi nedovolíš ani zkusit… Lásko, já nejsem on…Tak proč?“ To už jsem brečel. Pláč přišel stejně náhle jako vztek; a já se ani moc nesnažil ovládnout.
Otočil jsem se od ní a posadil se; hlavu v dlaních. K nohám mi přiběhla Sára a začala do mě šťouchat studeným mokrým čumáčkem a lehce při tom pokníkávala. „Nech toho,“ okřikl jsem ji a kopl do ní; ale jenom lehce.
„Co to děláš?“ ozvalo se za mnou. „Sárinko, Sárinko, pojď sem.“
Rozbečel jsem se ještě víc; nedokázal jsem se vůbec ovládat.
Pak jsem na zádech ucítil její ruku. Neotočil jsem se. Na to jsem se před ní příliš styděl.
„Pájo,“ řekla tiše. Nikdy mi tak neříkala. „Prosím, promiň, prosím…“ hlas se jí chvěl; taky plakala.
„Ne, to já…promiň,“ řekl jsem. Ale ještě pořád ve mně byla malinká troška toho hloupého vzteku. A ona ho z mého hlasu slyšela.
„Já vím, že se na mě zlobíš, já vím. Slibuju ti, že se budu snažit…slibuju,“ říkala. Říkala, ale říkala to jenom pro mě, pro tuhle chvíli. Možná tomu i věřila; teď. Nebo spíš jen chtěla věřit.
„Já se nezlobím; přece…“ zašeptal jsem. „Já tě jenom mám hrozně rád…“ zase se mi zlomil hlas.
„Já tebe taky.“
Otočil jsem se k ní; pohladil jsem ji. „Vím, jak je to pro tebe těžké…ale my to zvládnem…jen musíš chtít to zvládnout. Slibuješ, že budeš? Jani?“
„Slibuju,“ šeptla. „Slibuju.“
Otřel jsem si oči. „Půjdem asi spát, viď?“ řekl jsem.
Přikývla; skoro nepoznatelně, opatrně.
„Tak jo,“ pokusil jsem se usmát, ale moc mi to nešlo. „Dobrou noc.“ Dal jsem jí lehkou pusu. Pak jsem seskočil na zem a zalezl do svého spacáku.
Ona se přitiskla ke stěně a přikryla se peřinou až po uši. Cítil jsem najednou, jak se jí ulevilo, že se mě zbavila… A zavřel jsem oči; zmizel můj vztek, zmizela lítost. Zůstala jenom prázdná odevzdanost. Začínal jsem to vzdávat…

Kdybych toho hajzla potkal, vypálil bych mu oči. Nažhavil bych kus železa, připoutal ho ke stěně a pak se díval na jeho hrůzou šílený pohled…než bych mu navždy zavřel okna do tohoto světa.
Tak jsem si to představoval.
Nevím, proč zrovna oči. Ale netoužil jsem ho zmlátit nebo mu uřezat ptáka (jak řekl Honza, že by udělal – a dávalo by to větší smysl), ale já ho chtěl navěky zbavit možnosti vidět; snad proto, že jeho oči viděly Janu; že se jeho oči dívaly na MOJI Janu, na její utrpení, na její pokoření…a dívaly se s brutální vášní. Kolikrát, když jsem jen zavřel víčka, se mi v mysli objevil ten obraz – jeho hnusný slizký pohled; nechutný pohled plný chtíče; a Janiny zoufalé oči, když jej zahlédla…
Kdybych toho hajzla potkal…
Jenže jsem věděl, že se to nikdy nejspíš nenastane. A moje nenávist zůstane ve mně a postupně se rozpustí…ale nikdy nezmizí. Pořád bude kolovat krví, její pachuť budu pořád cítit na jazyku…

Byla hrozně bledá, vypadala unaveně; víc než jen unaveně. Oči měla lesklé jako v horečce, pohled prázdný, zastřený něčím, čemu jsem nerozuměl. „Co je s tebou?“ zeptal jsem se jí.
„Nevím,“ řekla tichým hlasem, který jako by jí ani nepatřil.
„Není ti dobře?“
Dívala se na mě; a mlčela. A mě sžírala touha po odpovědi. Protože jsem viděl, že jí trápí něco mnohem víc, než jenom bolavé bříško.
„Jani, co se stalo? Co je s tebou?“
„Nic,“ trvala na svém. „Vůbec nic.“ Pokusila se usmát, ale byl to úplně mrtvý úsměv s koutky svěšenými dolů; a ve tváři měla výraz, jako by se měla rozplakat.
Přitiskl jsem ji k sobě. „Jani…“
Ona mě ale od sebe odstrčila. Nechápal jsem…a ona – podle výrazu – se taky zřejmě docela lekla toho, co dělá. Zírali jsme na sebe…a nerozuměli jsme tomu, co se to děje…Ale já mnohem míň než ona.
Viděl jsem, jak se jí oči plní slzami.
„Jani…“ Ustoupila.
„Promiň,“ zašeptala. „Promiň…“
„Copak se stalo?“ ptal jsem se jí zase. A cítil jsem se hrozně zoufalý; měl jsem strach.
Ale ona mlčela, hlavu sklopenou a za závojem vlasů jí po tváři tiše tekly slzy.

Neřekla to mně, ale svěřila se mámě. Po více než týdnu…
Po škole šla ještě se spolužáky do kavárny. A nějak si zapomněla pohlídat čas. Když doběhla na zastávku, autobus už mizel v zatáčce.
Vracet zpátky už se jí nechtělo, ale hodinu sedět a čekat na špinavé lavičce taky ne.
Vrátila se pár metrů před zastávku a mávla rukou.
Zastavilo hned asi třetí auto.
Sympatický mladý muž („On vůbec nevypadal zle...vzadu měl…dětskou sedačku…“).
Zeptal se jí, kam jede a dokonce jí nabídl, že jí klidně hodí až před dům. Děkovala mu a usmívala se (její úsměv…zavírám oči a vidím ji před sebou…jak nádherně se uměla smát… A když si představím, že oči toho hajzla…že on byl poslední, co jí viděl takhle se usmívat…). Říkala si, jaké že nemá štěstí…
Jenže potom zahnul na úzkou asfaltku vedoucí někam do lesa. Říkal jí, že je to zkratka. A ona…ona, moje malinká naivní holčička…neměla vůbec podezření.
Až když cesta skončila; uprostřed lesa; nikde nikdo, šedá obloha před deštěm… Stáli na konci cesty, obklopení nakáceným dřevem…a ona… (Vidím ten její pohled…zoufalá otázka, oči nechtějící uvěřit…pak už jenom prosba…ne…)

Napadlo ji, že ji asi zabije.
Vlastně si tím byla téměř jistá.
Ale on to neudělal. Nejspíš to přece jen byl víc otec rodiny než vrah… Říkala, že najednou začal panikařit…z ničeho nic. Řekl jí, ať vypadne. Vyhodil jí ze dveří…a křičel po ní, že jestli něco řekne, že… Nedopověděl. Jenom se na ní díval…mlčel. Pak zabouchl dveře, prudce otočil auto a jel pryč.

Domů přišla zmáčená deštěm; táta jí vynadal, kde že se toulá.
„Ujel mi autobus,“ řekla.

Když jsem se to dozvěděl, myslel jsem, že se zblázním…že zešílím. Chtěl jsem vyběhnout z domu a jít ho hledat, barák od baráku…prostě ho najít. Najít a…vypálit mu oči.
Ale byla doma ségra. Postavila se do dveří. „Neblázni…Pavle. Neblázni.“
Její pohled mě dokázal až záhadně zklidnit. Přišla ke mně, objala mě.
„Bude tě teď hodně potřebovat… musíš být na ni hodný. Bude to těžké, Pavle…“ říkala mi pak, když už se o mě přestal pokoušet pláč.

Věděl jsem, že to bude těžké… Ale věřil jsem tomu, že to zvládnem; že to já zvládnu. Že jí dokážu pomoct se přes všechno dostat, zapomenout a žít zase jako dřív…věřil jsem tomu. Vážně jo.
Jenže teď...už vlastně vůbec.
Možná ale jen že chci všechno příliš rychle, že jsem málo trpělivý.
Jenže ona na sebe nenechá skoro ani sáhnout! Ani pohladit se skoro nenechá!

Začínal jsem cítit, že se mnou už nechce být. Že se mnou z nějakého důvodu být nemůže…nevím proč. Ale…cítil jsem to.
Koukal jsem z okna na blížící se černé mraky.

„Promiň, ale já teď…“
„Však já vím, Jani, neblázni… já…“ díval jsem se na ni.
Poprvé za mnou přišla. Předtím jsem byl párkrát u ní; ale nevypadala moc ráda, že mě vidí…a já jsem proto vždycky zase rychle šel; a bláhově jsem se uklidňoval tím, že se to zlepší. Bylo mi jí zoufale líto.
Ale teď přišla ona za mnou. Smála se na mě, když jsem otevřel dveře. Vypadala opravdu šťastně…i když možná že já ji chtěl vidět šťastnou, a proto jsem se snažil nevnímat to, že ten úsměv není úplný a že má pohaslé oči… Objal jsem ji a políbil ji; nechala se. Vlastně mě tehdy ani nenapadlo, že by měla ucuknout nebo něco…kolikrát jsme se líbali; přece. A to, co se stalo… polibek je přece něco jiného… A proto jsem si nevšímal toho, že je jiný – od ní – než byl dřív. Byl jsem šťastný, že je tady, myslel jsem si, že nejhorší máme za sebou…já… Neměl jsem vůbec představu o tom, co se v ní asi děje…neměl jsem představu vůbec o ničem.
Snažil jsem se, aby to odpoledne bylo co nejkrásnější. Nechtěl jsem se vůbec bavit o tom, co se stalo. Chtěl jsem, aby si to dneska užila, aby se smála, aby na to nemusela myslet.
A ona se dlouho vydržela smát, dlouho se vydržela tvářit, že je zase veselá.
Jenže když jsem jí pak začal líbat…jenom políbit po skončení filmu, najednou se vykroutila. „Copak?“ zeptal jsem se jí a ona na mě upřela ty svoje veliké nešťastné oči. A mlčela. Mlčela; a pak jí najednou vyhrkly slzy. Začala se mi omlouvat.
Potom utekla domů.
Ten večer mi bylo hodně smutno. Bylo mi strašně líto, že jsem to zkazil. A taky jsem trochu dostával strach…co bude dál. Byl jsem blázen; ale myslel jsem na to, jak dlouho zvládnu se na ní jen tak dívat…jestli to zvládnu. Ale pak jsem se na sebe naštval; zakázal jsem si tyhle myšlenky. Teď nejde o mě, jde o ni… Miluju ji… Miluju ji…

Pořád mě prosila o čas. A já začínal být netrpělivý. Naštvaný. Naštvaný na ni, že se nesnaží. Že se snažit nechce.
Ten vztek pramenil hlavně z bodavé lítosti, kterou jsem ucítil pokaždé, když uhnula před mým dotekem… anebo když se sice nechala pohladit, ale já v jejích očích viděl… přemáhání. A odpor… Ale proč ke mně?! Proč ke mně?! Já jí přece nic neudělal!
…
Před ní jsem se ale snažil nedávat nic najevo.
Až dneska… Neměl jsem to říkat. A je mi to hrozně líto, že jsem jí to řekl. Ale taky už to přestávám zvládat. Nevím už, co mám dělat. Skoro každý den brečí, vůbec netuším, jak jí mám utěšit, co jí mám říct! …A nejvíc ze všeho mě děsí její pohled, ve kterém je jasně napsáno… že už mě nechce. Uvnitř mě už nechce. Že mě má možná pořád ráda a že by se mnou možná i ráda byla, ale že to nedokáže. Že se mi skoro nedokáže podívat do očí, že je jí nepříjemný každý můj dotyk…
A dneska jsem…prostě vybouchl. Dlouho hromaděný vztek, dlouho přemáhaný pláč.
A teď jsem ležel na zemi; a věděl jsem, že se blíží konec. Že já už na to nemám sílu, že já to vzdám.
Jsme na konci naší cesty… Ale nejhorší ze všeho je, že já to tak nechci. Proboha nechci! Ale že jinak nemůžu… Ona mě nenávidí. I když nevím proč… Štítí se mě. Nikdy to už nemůže být jako dřív. Její láska se nikdy nemůže vrátit; vždycky mezi námi zůstane tahle propast… A ona by se vždycky do všeho jen nutila. Až by mě začala nenávidět…úplně. Teď…teď mě napůl nenávidí, ale napůl mě pořád má ráda…taky nechce, aby to skončilo. Ale jen…kvůli mně, protože ví, že ji miluju, protože…chce, abych byl šťastný. Ale nedokáže to… Stejně jako já nedokážu rozveselit ji.
Jsme na konci cesty.
Zítra jí to řeknu. Možná...bude trochu plakat. Ale nebude se bránit…vím to.
Nevím, jestli to je to nejlepší, co udělat…ale… Už nemám sílu; na nic.

Podíval jsem se na ni; už spala.
Promiň, lásko…