Temný rytíř

Je to už dávno (čtyři roky?), co mě poprvé napadla vize komiksového filmu, který by ve své podstatě nebyl komiksový. Zůstal by jen hrdina bojující proti zlu (zároveň však stále pouhý člověk - zranitelný jako kdokoli jiný). Vše zbylé by se vystřídalo. Do odpadkového koše by tedy zamířily veškeré akrobatické vylomeniny, všichni ti prevíti disponující nadpřirozenými schopnostmi a společně s nimi i tradičně přestylizované komiksové prostředí. Za rovnítkem by se skvěl zajímavý výsledek. Boj dobra se zlem zasazený do reálných kulis dneška. Bez výraznějších CGI machrovinek, s minimálním opomíjením fyzikálních zákonů.

Dočkal jsem se. A to i přesto, že jsem poslední měsíc vyloženě protrpěl. Ano, nebylo dne, abych neproklínal nepochopitelné distribuční tahy a neukájel se nad pozitivními komentáři v databázích ve světě.

.

Bez násilných švů

Temný rytíř pokračuje přesně tam, kde posledně skončil jeho předchůdce. Žádné mezery, žádné vysvětlování, co se odehrálo, když se v kině nehrálo. Jak už naznačil absolutní závěr Začátku (nazývejme tak jedničku), v Gothamu je pořád „veselo“. Místní chemici se sotva vypořádali s roztroušeným halucinogenním plynem a už se po městě povalují kartičky s Jokerem. Kdyby zůstalo pouze u nich, nejspíš by to na úspěšné pokračování nestačilo. A tak se na place objevuje plnohodnotný protivník – nejvyšinutější z nejvyšinutějších. Chlápek s bílým pudrem na ksichtě a s rudou rtěnkou roztahanou od ucha k uchu. Joker. Pro někoho jen pouhý magor, s jehož odklizením by neměla být žádná potíž, kdežto pro jiné…

A proč to vlastně vyzrazovat…

Temný rytíř shledává zpětné zrcátko zbytečným. Opomíjí jakékoli flashbacky a nostalgické vzpomínání na časy, kdy měl Morgan Freeman o nějakou tu šedinu méně. Druhý díl si odbyl rozjezd před třemi lety, a tak nemá sebemenší důvod vyřazovat, brzdit a rozjíždět se nanovo. Ostré tempo snímku je přesto zarážející. Nolan sešlapuje pedál, přikládá do kotle geometrickou řadou a zároveň nás seznamuje s novými postavami. Na scéně se přitom zjevuje nejen Harvey Dent, státní návladní, sympaťák od pohledu a hlavně – Bílý rytíř Gothamu usilující o definitivní deratizaci mafie. Poznáváme starostu, příbuzné již známých a pak… ústřední rozbušku chaosu – již zmíněného Jokera.

Bohužel, samotný Bruce Wayne splácí daň za obsáhlou představovačku v jedničce. Na bitevní pole vstupuje jen tehdy, když je to nevyhnutelné, když je třeba zasytit často strádající popcornové diváky. Navzdory tomu, že by tažným koněm měl být on sám, lze vzniklou (silně paradoxní) situaci vnímat coby logickou a prospěšnou. Temný rytíř sice degraduje Batmana do pozice toho třetí vzadu (za Jokera a za Denta), ale nikoliv bezdůvodně. Post v těsném závěsu prospívá nejen dění na plátně, ale i filmu a žánru jako takovému.

Gotham už není Gothamem

Ano. Temný rytíř má s komiksem pramálo společného (v kontextu všeobecné žánrové tvorby). Ostatně, v tomto směru se již zřetelně vymykala jednička. Ujala se legendy po svém a eliminovala jindy nezbytné mysteriózno. Bruce Wayne se sice opět „vykoupal“ v jámě netopýří, ale nemusela jej při tom pokousat žádná havěť. Samotný aktér doklopýtal k údělu mstitele bezpráví za víc než uvěřitelných okolností. Zabili mu rodiče a byla to právě touha po mstě, která jej dohnala až ke chrámu Ligy stínů. Bruce Wayne se zkrátka stal Batmanem, protože musel a hlavně – protože mohl. Peněženka trvale nakrmená a kdesi ve sklípku společnosti Wayne Enterprises výzkumný vývojový ústav…

Byť se tehdy zdálo, že si Nolan podřezává nožičky u vlastní režisérské židličky (překopal filozofii a zavrhl výrazivo původních filmů – gotický feeling), opět se projevilo ono otřepané rčení: „Odvážnému štěstí přeje." Temný rytíř již žádné pochyby nebudí. Snímek se zabývá zločiny dneška, a proto i vcelku logicky zavrhuje prostředí odpovídající blízkým/vzdáleným zítřkům (či snad včerejškům, byla-li řeč o gotice). Gotham tak vypadá tím spíš jako New York, nežli jako… ehm… Gotham. Nolan osekal kostru komiksového vzoru až na dřeň. Vytratil se nejfuturističtější prvek prvního filmu (nadzemka), ustaly dešťové srážky a na scénu vstoupilo posledně zakázané - slunce.

Adekvátní sok, ústřední postava

Ovšem ten nejzásadnější rozdíl mezi prvním a druhým dílem tkví v postavě fanatického Jokera. Tato postava byla nosná už ve verzi z roku 1989 a nyní tomu není jinak. Veškeré situace registrují startovní čáru právě u ní.  Nelze přitom jednoznačně říci, že je Ledgerův Joker lepší než ten Nicholsonův. Je totiž jiný. Méně rozverný a výrazově ladící aktuálnímu dění ve světě. Ulízané háro a ledabyle zmalovaná tvář – toť jediné pojítko mezi oběma „Šašky“. Ledger nekopíruje svého předchůdce a hraje po svém. Olizuje si zjizvenou tvář, pohrává si s jazykem a specificky namáhá obličejové svalstvo. To vše decentně, aniž by podléhal svádějícímu přehrávání.

Nutno podotknout, Ledgerův Joker je jiný už na samotném papíře. Nesmýšlí jako běžný zločinec. Motivací mu nejsou krásné ženy, ovšem ani peníze. Jak sám říká, on raději dynamit a nitroglycerin. Proto, aby se mohl bavit, šířit chaos a bořit konvence tam, kde to přece nepřichází v úvahu. V epicentru odporu.

Což se mu daří navýsost dobře. Ačkoliv má Batman k dispozici nejrůznější serepetičky (a nově i stylovou bat-motorku), Joker mu stačí s přehledem zatápět. Evidentní rozdíly ve výbavě kompenzuje zákeřnou chytrostí. Koná-li určitá zvěrstva, nečiní tak náhodně. Vše má předem promyšlené, vždy je pojištěn záložním plánem. Vědom si slabých míst, útočí právě na ně. Bezcitně a pokaždé úspěšně.

I proto zůstává Batman ve výše zmíněném závěsu. Joker ztělesňuje generátor patových situací a ty lze řešit jakkoliv, jen ne 100% zdárně. Ne nadarmo se hlavní hrdina ocitá na rozcestí. Psychicky narušen, „zkrášlen“ četnými šrámy a poznamenán tragickou ztrátou bližního.

Nejlepší film všech dob? Kdepak…

Postavení v databázích svádí k lichotivé (leč neadekvátní) vizitce. Temný rytíř je nepochybně nejlepší komiksovou adaptací, nikoliv však titulem, kterému by příslušelo první místo v žebříčcích. Na to je snímek příliš perforován. Kdo ví, možná se někdo zalekl. Někdo z těch papalášů tam nahoře. Temnému rytíři by každopádně prospěla tříhodinová stopáž a méně hladové nůžky.

Pokud šlo ovšem o záměr – ve snaze udržet strhující tempo po celých 152 minut – pak budiž. Film je zahuštěn údernými událostmi, překvapivými zvraty i krkolomnými přemety „pána v netopýřím kostýmu“. Kuřpauza – byť sebemenší – nepřichází v úvahu. Rytíř uhání kupředu jako řádně našlápnuté lamborghini a bohužel, zanechává za sebou mnoho nedořečeného. Což u natolik rozmáchlého (rozuměj nadupaného) počinu zamrzí. Některé scény chybí úplně (únos Denta a Rachel) a jiné jsou natolik poznamenané předčasným zásahem nůžek, že je to minimálně nešťastné (viz Wayneovo truchlení – snad dvacetivteřinové). Osobně si nemyslím, že by to tak bylo Nolanem zamýšleno, notabene chtěno. Tím Nolanem, v jehož filmografii nalezneme Memento, Insomnii a nejlepší film minulého roku – Dokonalý trik. Zkrátka, někdo tady někomu cpal kudlu do úst…

Jistě se u toho zákeřně smál, jistě to „zlehčoval“ historkami z dětství.

Každopádně škoda.

Potěšující je na druhé straně akce. Není jí málo, nicméně… při tak nafouklém rozpočtu (185 milionů dolarů) by leckdo očekával více. Paradoxně to snímku neodebírá žádaný lesk. Když už dojde na zběsilé nahánění a zpracovávání padouchů, je se na co koukat. Za zmínku stojí nejen mannovský zásah na diskotéce, ale i Jokerův odchod z nemocnice a stíhací jízda na motorce (ano, kličkování mezi automobily a vlající plášť, to mě přivádělo do extáze). To vše líbivě zachyceno a s moderním třesem prostíráno.

Závěrem

Ano, Temný rytíř má mnohem blíže ke kriminálnímu thrilleru nežli k čistokrevnému komiksovému bijáku. Zmiňovat na tomto místě Nelítostný souboj nebo druhého Kmotra, pouze bych citoval slova jiných. Nolanovi natočili film o Batmanovi a zároveň i film, který o něm není. Což by bylo jindy „na oprátku“, ale skutečně jen jindy. Temný rytíř je nepochybně troufalý, leč uspokojivě funkční, trvale hutný a v mnoha ohledech strhující.

Milerád si počkám na režisérský sestřih.

P.S.: Do té doby si zkrátím čekání další návštěvou kina a několikerou injektáží výborného soundtracku.