Ledový šepot a hukot v uších

     Z bílých letních šatů, v kterých se promenádovala teď v říjnu, a z korunky, kterou měla zapíchnutou v blonďatých vlasech, jsem usoudil, že si hraje na princeznu. Bosou a trochu nešikovnou…

     A pak mě píchlo u srdce. Už podruhé v tomto týdnu.

     „Pojď, můj milý, musíme už jít,“ uslyšel jsem ledový šepot blízko u ucha.

     Úplně mi nedošlo, o co jde, tak jsem se zvedl a s pohledem upřeným stále na tančící děvčátko, jsem čekal, co se bude dít dál.

     V rukou se jí objevil bublifuk a ve stejné vteřině se kolem ní rozprchlo hejno duhově barevných bublinek. Létaly kolem ní jako motýlci. Pak ale pomalu praskaly a mizely v nekonečnu nebytí.

     V tu chvíli jsem pochopil, co dokáže zlomek vteřiny – totiž nechat zmizet něco tak krásného, jako jsou bubliny z jaru, anebo klidně…

     „Čas vypršel,“ ozval se stejný hlas, který neslyšely jiné uši, než ty moje. „TVŮJ čas vypršel.“

     …Anebo klidně zastavit něčí srdce a poslat ho zrovna do onoho nekonečna.

     A já tam vážně nechtěl. Ještě dlouho ne.

     Cosi se mi omotalo kolem ramene a stisklo. Nekompromisně. Jak také jinak? Věděl jsem, že kdybych se otočil, spatřil bych neuvěřitelnou postavu. Kostru v kápi a s kosou, nebo možná něco úplně jiného. „Je konec,“ ozval se ještě šepot. Jenže já se za tím otočit nemohl; nechtěl jsem ztrácet čas, který jsem mohl ještě využít pozorováním dcery uvnitř víru desítek bublin.

     Ještě jsem dovedl zavolat: „Terezko!“ Mé malé pískle však bylo příliš daleko a tak jsem její hnědozelená kukadla neměl spatřit už nikdy. Na umírajícího člověka jsem byl až znepokojivě klidný. Nikdo mi to ale nemůže vyčítat – srdce mi přestalo pracovat už před pěknou chvílí a to se potom člověk chová a myslí trochu jinak. Nebo snad ještě pořád bilo?

     Nohy se pode mnou zlomily jako dva klacíky. Dopadl jsem koleny do měkké trávy. Obrazy kolem mě šuměly a rozmazávaly se, jako by mi někdo pohnul s anténou. Ještě chvíli jsem tak klečel, dokud se nerozhodla mě opustit i páteř a já se skácel tváří k zemi.

     A potom nebylo nic. Skutečné a naprosto absolutní nic. Větší nic, než prasklá jarová bublina, protože po té zbude alespoň skvrna na koberci. Ale kolem mě nebylo žádného zvuku, žádné vůně, žádného světla ani stínu.

     Dalo by se říct, že mi v tu chvíli bylo skvěle, tak nějak lehce a bezstarostně. Jediné, co mi dělalo trochu starosti, byla otázka, kde jsem sakra nechal tělo?!

     Až potom jsem si vzpomněl, že tam, na zahradě našeho domu, s hlavou v trávě. Za chvíli jsem se tam zase vrátil. Z celé té tíže světa mě bolelo tělo, včetně hlavy, kterou jsem nevěděl, kde mám, a pěkně mi hučelo v uších – ne, vlastně ne – to hučela sanitka.