Štěkáme pod Union Jackem a za Královnu

O ulici výš bydlí pan překladatel. Je to pán postarší, zádumčivý, nerudný, kníratý, hrůzu budící.  Bojí se ho ženy, děti, listonoši, podomní prodejci i kočky. Nikomu nikdy nic zlého neudělal, až na to, že si vždy přespříliš žárlivě střežil své soukromí, což je ale na malém městě takřka hrdelním zločinem. Záhadou odjakživa byla i odpověď na otázku, z jakého jazyka překládá a co překládá. Lidé ze sousedství na toto téma rádi pořádají vášnivé debaty. Návrhy zúčastněných bývají často kuriózní: Překládá manuály k vysavačům z mandarínské čínštiny?

Návody na výrobu holínek z novozélandštiny? Lidové balady ze švýcarštiny?

Nikdo nevěděl.

Ve věku čerstvě dovršených dvanácti let mě a mou nejlepší kamarádku tato záhada vzrušovala naprosto minimálně. Věděly jsme však, že ten děsivý děda chová obrovského německého ovčáka Waltra. Toho narozdíl od pana překladatele měli rádi ženy, děti, listonoši i podomní prodejci. Kočky Waltra rády neměly, tuze rád si s nimi hrál, bohužel tu a tam nechtěně některé přesmíru polechtal krční páteř, nemotora jeden.

Městečko rozluštilo otazníky kolem pana překladatele v okamžiku, kdy stárnoucímu fešákovi Waltrovi pořídil rozverného druha skotského teriéra. Pes dostal jméno Scott. Walter měl co dělat, aby se udržel na své výsostné pozici prvního psího miláčka sousedství. Občané však jásali, vše bylo nyní jasné jak polární zář, jak měsíc v úplňku, jak Koh-i-noor třpytící se v africkém slunci.

Sir Walter Scott, 1. baronet (15. srpen 1771, Edinburgh – 21. září 1832, Abbotsford) byl skotský básník, prozaik, romanopisec a sběratel skotských balad, představitel romantismu. Je považován za zakladatele historického románu. Jeho historické romány…

Pan překladatel tedy jistě překládá historické romány z angličtiny, nadšeně si referovali sousedé.

Já a Verča jsme měly jasno:

To je sakra pitomý, říkat čoklovi podle ňákýho státu.

Myslely jsme si, že Skotsko je jedním ze států německého kontinentu a bezprostředně sousedí s Amerikou.

O měsíc později Verča v potu krve a slz obhájila vyznamenání, rodiče jí za něj darovali plavou leonbergřici. Nad vhodným jménem dumala bezmála celé prázdniny, čtyřikrát tu fenku překřtila, až se z ní nakonec začátkem září stala Irenka. Jenže pak Irence nesedly zlevněné hyperultasupergigamegaplusextramultiproteinové-vitaminové-obohacené granule, musela se promptně poroučet do veterinární ordinace. Vylekaná Verča držela Irenku celou dobu za packu a vzlykala: „Iruš,Irušenko,Irčo, hlavně nám neumírej!“

Irenka neumřela, ale málem to potkalo Verču. Veterinářka totiž poté co byl pes ošetřen suše prohlásila:

„Ta vaše Irenka má pindíka.“

Verča to obrečela, nicméně po týdnu byla dychtivá najít psu nové jméno. Byla však zakrátko umlčena svými rodiči, pes toho vytrpěl až dost, přece mu to nebudou dělat ještě složitější, z Irenky bude prostě a jednoduše Ir.

Já a Verča jsme měly jasno:

To je sakra pitomý, říkat čoklovi podle ňákýho státu.

Verča, hrdinná nositelka pouhých tří dvojek na jednom vysvědčení mi posléze vysvětlila, že Irsko ve skutečnosti není stát, jde o poloostrov sousedící s Kanadou.

Třetího Evropana-čtvernožce si pořídila naše sousedka. Proslýchá se, že jí byl skrz telefonní sluchátko kdysi dávno nepozorovaně odsán mozek, obědvávala si tenkrát zrovna zázračné bederní přísavky na hubnutí. Ta si pořídila si výstavního mopslíka, pojmenovala ho Dan. Jenomže zkuste si s odsátou levou hemisférou vyslovit tři písmena latinské abecedy!

„Dáááááne k nooo-ozee-e-e-ééé!“

A tak v naší čtvrti přibyl další seveřan, západoevropan, patrně spřátelený kolega vikingský nájezdník Dán.

Já a Verča jsme měly jasno:

To je sakra pitomý, říkat čoklovi podle ňákýho státu.

Poučená četbou westernového komiksu jsem Verču informovala, že praví Vikingové si stejně jako Indiáni občas rádi připijí ohnivou vodou. Verča, tehdy hrdá nositelka pouhých dvou dvojek na jednom vysvědčení však odmítla mé tvrzení s tím, že voda nehoří.

Dalších pár let jsme napjatě očekávaly příchod dalšího psa s pitomým jménem. Verča mezitím dospěla do fáze finální anihilace všech dvojek na svém vysvědčení.

Zhruba před týdnem se naše očekávání naplnilo. Přišel mezi nás Brit.

Mému strýci rušilo poklidný noční spánek zoufalé vytí týraného Brita. Na padouchy se musí po jejich, strýc tedy neváhal a zakročil. Pes byl kolem jedné hodiny po půlnoci bez potíží odcizen, zuřivé decibely vytí bezpečně zakryly veškerý strýcem způsobený zvuk. Nicméně nastal nerudovský problém:

Kam s ním?

Bratrská láska zase jednou zvítězila, Brit přes obecnou nevoli skončil u nás.

Není na něm vůbec nic britského. Postrádá britskou konzervativní eleganci, chybí mu aristokratická noblesa, zdrženlivost,  kultivované vystupování a další kvality. Dokonce ani nevypadá jako lovečtí psi účastnící se honu na lišku! Spíš vypadá jako ta liška, ovšem už značně přežvýkaná smečkou loveckých psů. Je to ohavné, nevychované, frankensteinské zvíře.

Minulý týden jsem venčila nebritského Brita v parku. Jaké bylo mé překvapení, když se v něm znenadání probudily jeho britské ctnosti! S odvahou rytíře od kulatého stolu prudce vystřelil a pustil se do velikého ovčáka, který se podle provinil tím, že močil na Britův oblíbený šeříkový keř.

Byl to Walter, bez vodítka. Britův čumák zachránil až příchod pana překladatele. Horlivě se omlouval. Pak se zeptal na Brita. Řekla jsem mu jak se věci mají. Odvětil:

„Vážně, vždyť vy máte nakonec pravdu. To je sakra pitomý, říkat čoklovi podle ňákýho státu.“

Překládá kuchařky z francouzštiny.