Slzy

Po tvářích stékají horké krůpěje,

Stékají kvůli lásce.

Lásce, která možná skončila a

Možná právě započala.

Barevné krůpěje padají do klína,

Dopadají na okovy

Na rukách svázaných

Jako celé tělo s myslí zmatenou.

Kanou pro Tvůj nezájem a Tvou krutou lásku,

Smím- li TO tak nazvat.

Obtáčíš (se) kolem mne (jako) ostnatý drát,

Ostny se zarývají do rozedrané kůže,

(a kdo říká, že to není bavlna?!)

Mě to řeže a Tebe to hladí – už celé mládí (věčné).

Z mé krve máš neskonalou radost,

(voní totiž po vítězství)

Jsi šťastný – vždyť je zase po Tvém miláčku,

Výčitky a hádky jsou našim denním chlebem,

(„Jen občas,“ zašvitoříš, „vždyť hádky jsou kořením každého vztahu!“)

Nezně mě hladíš trnem,

Líbáš mne (a za zády mi držíš kudlu),

Ukazuješ mi svět (jaký je podle Tebe),

Dokud jsem slepá,

A pak strhneš roušku a kocháš se,

Jak mě světlo oslnilo a popálilo na duši.

Ale vždyť mě stále miluješ,

Proto mi přece nic nechybí!

(ani křídla odstřižená)

Zaháníš mě do kouta vystlaného Tvými růžemi,

Rudými,

ale já vidím jen zrádné trny.

Držíš mě (těsně) kolem pasu

a ukazuješ vdál na naši budoucnost,

přesně nalinkovanou (Tvým perem).

a pak mě svrhneš do propasti a skočíš

za mnou.

Budeme už navždy spolu!

(přesně tak, jak sis to přál)

Asi jsem se probudila…

Nebo snad ne…?