Kouzelná mandolína

Horký letní den, vítr nezafouká a slunce praží, že by i jezero vyschlo. Starouš Grud posedával na verandě a hrál na svou prastarou, omšelou mandolínu. Sem tam si odplivl na zem a zase se věnoval pomalé, sladké melodii. Sem tam si setřel pot z čela a otřel ho o rozpárané kalhoty. Sem tam nadával hlučným dětem hrajícím si poblíž jeho rozvrzané chajdy a potichu při tom klel pod vousy.
Grud vzhledem připomínal vysloužilého námořníka s ošlehaným a vrásčitým obličejem, jemuž vévodil mohutný bělavý knír. Byl trochu shrbený, protože musel s sebou životem táhnout moudrý pivní mozol, jak mu sám říkal, a mírně kulhal na levou nohu. Nikdy však neřekl od čeho, že to vlastně má, protože jak si ho zamlada pamatuje starý zednář Holmek, tak Grud se narodil zdravý jako řepa. Takže si to musel uhnat někde v cizině nebo kam to vlastně občas mizel. A Kdykoliv se ho zeptáte na chromou nohu, zadrmolí něco nesrozumitelného a tou zdravou se vás pokusí nakopnout.
Obvykle nosíval šedé kalhoty s rozpáranou nohavicí, levou samozřejmě, s kšandami, kdysi možná bílou, neuvěřitelně umolousanou blůzou a konopné sandále.
Až na jeho občasnou mrzutost je to milý dědek se smyslem pro humor, co má v zásobě vždycky nějakou historku pro jakoukoliv společnost na vesnici- dětskou, hospodskou, vzácně městskou, žebráckou, dámskou, prostě každý si rád něco poslechne.
Jak jsem již řekl, byl horký den a starouš byl ve zvláštní náladě, kterou jeho choť Anita popisovala jako starýho sentiment.
" A dědo, vážně máte tu kytaru padesát let nebo jen kecáte?" ptal se nejodvážnější člen družiny drobných zbojníků podnikajících nájezd na Grudovo soukromí.
" To si piš, špunte. A není to kytara ,ale mandolína a je ještě starší než já, mnohem starší. Pamatuje mýho dávnýho předka." holedbal se Grud.
" Tak proč si nekoupíte novou?"
" Proč to dělat? Tahle je moje oblíbená a navíc je kouzelná." Stařík jemně brknul do vysoké struny a zaposlouchal se do jejího zvuku.
" Kecáte, dědo. To se ví, že není kouzelná. Táta, říká, že jediný kouzla umí dělat Tesla."
" Pche, Tesla je proti týhle mandolíně uplnej břídil. Tvůj taťka zná kulový."
Skupina bojovníků se nebojácně shlukla kolem předsunutého válečníka a nevěřícně civěla na nástroj, který evidentně sotva držel pohromadě.
" Dědo, to je divný."
Grud se napůl popuzen troufalostí a napůl potěšen náhlým publikem zavrtěl na židli a mocně zaúpěl. Pak se usadil pohodlněji, změřil si posluchače kritickým pohledem a nabídl jim mandolínu, aby si ji mohli prohlédnout řádně zblízka. Každý klučina, jakmile dostal hudebninu do ruky, se posměšně uchechtl, ale stejně si pečlivě prohlédl, přece jenom- co kdyby?.
" Tak co? Čeho jste si všimli, děcka?" Zahlaholil nedočkavě Grud. Všichni přítomní pokrčili rameni na znamení ničeho a jeden prohlásil, že je na šrot.
" Vy jste teda koumáci! Vždyť má struny z jemnýho lýka! Ona je totiž celá ze dřeva!" pronesl kriticky. " Ale není kouzelná." ohradili se ostatní jednohlasně. Nyní posluchačů přibylo, každého kolemjdoucího zajímalo, co že to na té staroušově mandolíně může být a připojil se k publiku. Ke Grudovou potěšení už se shromáždila možná čtvrtina zdejších obyvatel. Bylo na čase začít s vyprávěním.
" A já vám povidám, že je," zamnul si ruce, přihnul si trochu vyčichlého piva a naklonil se k obecenstvu. Tehdy měl můj prastrýc náhodou cestu kolem, tedy náhodou přesně u kus dál do krčmy s přáteli, protože v jejich městečku už jim nikdo nechtěl nalít, a to srocení u Grudova domku zaujalo. Utíkal si pro jedno chlazené a zase zpátky a posadil se na nedalekém pařezu.
" Když jsem tu mandolínu dostal poprvý, tak jsem na to koukal stejně jako vy. Co to ksakru je za nesmysl? Ale já vám povim, to není nesmysl." Definitivně se shromáždila půlka vesnice.
" Pramáti říkala:'Jen se nesměj, vem si ji a uvidíš. To ti potom vypadnou kukadla z hlavy, holomku.' Měla trochu vostrej jazyk. Já povidám, k čemu to sakra slouží a ona:' Nesakruj ty holomku!' a švihla mě s ní přes hlavu, byla hrozně pobožná, a pokračovala:'Na to musíš přijít sám.'
Když už nic, tak to byl vážně pěknej kousek. Musel to dělat nějakej opravdovej mistr jako svý vrcholný dílo. Byla pěkná na pohled, byla úplně celá ze dřeva a dobře ladila. A já byl rád, že si mám čim zkrátit vandr. Hned první večer sem si k tomu sed a začal hrát. No jo, ale mělo to jeden pekelnej háček, já neuměl ani za mák na nic jinýho než harmoniku. Snažil jsem se na to vydat aspoň nějakou melodii, několik dní sem to zkoušel, to vám povim a pátej den jsem byl tak vzteklej, že sem takový poleno, až jsem ten zmetek rozmlátil o šutr, a bylo." Odmlčel se a řádně si přihnul piva.
" Jo, prostě úplně na maděru, jak po nájezdu Tatarů, vám povidám. No a nakonec sem se celkem zklidnil a dostal žízeň, z vaku sem vytáh vínko, připil si na dlouhý zdraví a zpravil si náladu svou foukačkou. Ráno, když sem se vzbudil, myslel sem, že mě vomejou. Ta zatracená mandolína byla kousek dál opřená o strom a nebylo na ní ani škrábnutí!" Tajemně se rozhlédl po přítomných a vypil zbytek pivního moku. " Jako nová, vážně. A to jsem z ní den před tím nadělal třísky na oheň. A teď se tam válela a už vůbec se nezdála rozštípaná. Něco takovýho sem jaktěživ neviděl. No a co myslíte, že sem s tim udělal? Šel sem do města a rozhlásil všude nový představení. Zázračná mandolína, lidi, nikdy se jí nezbavíte! A každičkej den sem z toho krámu roubal topivo a zavíral do bedýnky s dřevěným špalkem. Ten špalík sem tam dával proto, protože ta mandolína přece z něčeho musela znova vyrůst, ne? Abych pravdu řek, poprvý mi to nedošlo a první vystoupení dopadlo jak nepovedená groteska. Radějc sem šel do jinýho města, přímo sem upaloval, rozvášněnej dav je rozvášněnej dav. Metali po mně všim, co jim přišlo pod ruku, a že to byly zajímavý kousky, dodnes mám vzádu na hlavě pekelnou jizvu.“
„ Proč po vás házeli věci, dědo?“ ozval se nějaký klučina z publika.
„ No protože sem vybral celkem tučný vstupný a nechtěl ho pak vrátit. Tak teda, jo, v jinym kraji se žádný historky o podvodníkách nevykládaly, takže sem tam moh zapustit živnost. Šlo to sakra na dračku, nikdo tomu nemoh věřit, ale každej to chtěl vidět. Vydělával sem na tom asi deset měsíců a pak, jak se někdy v našich skrovnejch a přejícnejch končinách stává, za mnou přišel takovej vykutálenej chlapík a chtěl ode mě ten můj nevýslovnej zázrak koupit. Vykládal a povídal, co s tim všechno udělá a kolik za to dostanu peněz a jak se budu mít, stačí se jen dohodnout.“ Grud zamlaskal a nechal svým posluchačům čas na vstřebání jeho pohádkových.
„ Pane Grude, vy si musíte vymejšlet! To neni možný, to ste byl akorát na nějakym představení a teď si z nás děláte srandu.“ Ohradil se mladý tesař Kubec.
„ To si piš mladej, že to pravda je, jako že se Vincent Grud menuju. A jako že moje stará peče nejhorší sajrajty na vsi.“- „ Taky můžeš jít baštit šlichtu do krčmy naproti, jestli ti něco vadí, starouši.“- „ No jo, no jo. Dyť už mlčim. Tak kde sem to skončil, hm, sakra, u toho šarlatána mizernýho! Mastičkáře zatracenýho! On totiž ten vejlupek nebyl jen tak ledajakej, prej to byl velkej kouzelník Imago z Velkýho města. Jenže ty jeho kozla byly stejnej podfuk jako von. A když se doslech, že má někdo kšeft s vopravdickym zázrakem, popad ho mamon a musel to mít, za každou cenu. Nejdřív se ke mně vnucoval, na vystoupení mi dával velký tuzéry navíc a občas za mnou chodíval s novou nabídkou, pořád vyšší. Až jednou ten lump přišel pěkně vzteklej a řek, že když to nepude po dobrym tak to pude po zlym. Do apartmánu mi vběhli dva siláci, takový goriláci, větší než almara a pazourama by ukroutili hlavu i medvědovi. Popadli mě, pořádně protřepali a propleskli. Pak mi z pokoje udělali kůlnu, sebrali mandolínu a utekli i s tim grázlem!“ opět zamlaskal a spokojeně sledoval užaslé výrazy v davu. Po chvilce pokračoval.
„ Majitel hotýlku mi zavolal doktora, ten mě dal za pár dní do kupy a já se celej vzteklej vydal za tim sprosťákem, rozhod sem se, že mu ji vemu stůj co stůj. Když sem tam dorazil, vyšli mi naproti ty dva divousové, v obličejich měli takovej ten výraz, jako když malý děcka rejpou prstama do kravince. Prostě primitivové. Zahráli stejný divadýlko a ještě mi dali nášup a zlomili mi nohu. Pak si jen vzpominám, že sem ležel zamčenej v komoře a kňoural nad tou nohou. Ležel sem tam tahle asi dva dni než přišel ten ulíznutej ďábel ve smokingu a zeptal se mě na poslední přání, už sem polykal andělíčky.“ Vzrušení v davu se dalo krájet.
„ Ten prevít mě tam hodlal nechat vyhladovět! A jediný co mě napadlo, bylo naposled si zahrát na tu mandolínu. Dal mi ji, proč ne, co se mohlo stát? Stejně čekal, že nejdýl do druhýho dne zařvu. Ode dne, kdy sem ji dostal poprvý se nic nezměnilo, pořád sem na ten krám hrál jak ponocnej, ale nemoh sem si tohle poslední přání odpustit. Jak sem hrábnul do strun, stalo se něco ještě neuvěřitelnějšího než to, že byla nerozbitná, vona ta mandolína vydala pěknej tón, co víc, já na ni hrál přímo mistrovsky. Najednou se ten mizera rozbrečel a já co mu sakra je, dyť mu nic nechybí, na rozdíl vode mě a von na to: ‚ Chybí pane, chybí mi duše!‘ A brečel dál. Nemoh sem tomu uvěřit, ale brnkal sem o to mistrovštějc. Nevěřil sem tomu ani vo trochu víc než vy teďka a to sem byl u toho. Von se vám najednou začal bát o svou zkaženou dušičku! A víte, co udělal? Poručil těm hromotlukům, aby mě vynesli, zavolali doktora, dali mi najíst, napít a došli pro policajta!“- „ A proč, dědo?“ ozval se ten samý klučina a jeho souputníci souhlasně přikývli. „ Von se chtěl udat! No a to je vlastně celej příběh, ta noha mi srostla, sice je křivá, ale furt drží. A za těch pár let už sem se naučil i na tuhle veteránku a vystoupení už s ní nikdy rači nedělal, ne každej padouch si rád poslechne serenádu na rozloučenou. Tak a teď je ten pravej konec příběhu,“ naposled mlasknul a rozhlédl se kolem sebe.
„ Páni, dědo, to byl teda příběh!“
„ No jo, pěkná historka.“ Vesničané si souhlasně pochvalovali další Grudův povedený kousek a při tom se začali pomalu rozcházet a navracet ke každodennímu životu. A nikoho ani nenapadlo mandolínu ozkoušet. Až mého prastrýce.
Chvíli číhal ze svého posedu, dokud se Grud neodebral pro další pivo do svého domku. Opatrně se vplížil na verandu, vzal mandolínu do rukou, pečlivě si ji prohlédl- byla už skutečně starobylá a struny byly vážně zhotoveny z jakéhosi lýka. Lehce přejížděl prsty po štěpech a odřeninách, nakonec ji zdvihl nad hlavu rozhodnut s ní v příštím okamžiku praštit o rantl a z hecu si ověřit pravdivost historky, zastavila ho však staroušova překvapivě silná ruka.
„ To nedělej synku, byla by jí škoda.“ Přihnul si z láhve a posadil se zpět na židli. „ Vždyť jste říkal, že je zázračná, neměl byste se o ní tak bát,“ nadhodil prastrýc. „ Ty seš pěkně mazanej, viď?“ usmál se děda.
„ Sedni si, dojdu ještě pro jedno.“ Byl hned zpátky s otevřeným pivkem a lišáckým úsměvem na tváři. „ Proč si tak stojíte za takovým příběhem?“
„ Víš, ten příběh není tak úplně povídačka na ukrácení odpoledne a každej, kdo si to rád poslechne, ví, že na tom je něco pravdy. Proto si lidi taky rádi poslechnou další, i když se ne a ne dobrat v čem je zakopanej pes.“
„ Takže přece jenom to něco umí,“ prastrýc kývnul směrem k nástroji, který teď odpočíval tam, kde má své místo- v náruči Gruda.
„ Jediný, co ta mandolína umí, je že dává lidičky dohromady a dělá je štastnějšíma. To je to pravý kouzlo a nezáleží, jestli na ni zrovna hraju nebo o ni povidám báchorky. A pořád kouzlí, každý odpoledne se tu lidi aspoň na pár minut zastavěj a odložej svý břímě a nechaj čas plynout bez nich. Ňějakou chvíli to zabralo, ale nakonec sem pochopil, co to ta pramáti říkala.“ Pak spiklenecky mrknul:
„ No, pěkný odpoledne. Co, synku, umíš na píšťalu?“

---