Čas "jít" a čas jít domů

Jiří HOLUB

ČAS „JÍT“ A ČAS JÍT DOMŮ

„Co tyhle? Budou mi slušet?“

Kriticky si ji měří z postele. „Mami, nic ve zlým, ale vypadáš v nich tak trochu jako stará mladá.“

Máma se rozesměje. Po chvilce se chytne za břicho a posadí. Syn ji obejme zezadu a položí svoje ruce na ty její. „Jak ti je?“

Chvíli nemluví. Soustředí se na zahnání bolesti. Ta kupodivu na vteřinu zmizí. „Už je mi líp,“ řekne a pohladí ho po ruce.

Pořád ji nepouští. A tak tu sedí a společně se pohupují. Tady, v ložnici, na rozestlané posteli, kolem které se válí snad celý mámin šatník. Ta si ho kriticky měří pohledem. „Věřil bys, že jsem to někdy nosila?“

Syn se usměje. „Jo, není to ani tak dávno, cos měla například – támhletu hrůzu.“ Ukáže na červený svetr.

„Ty si praštěnej,“ směje se už zase ona. „Pak to všechno vyházejte. Musela bych se stydět, kdyby to někdo začal nosit…“

„Mami, prosím tě!“

„Ale no tak, přece nezačneš moralizovat! Víš, cos mi slíbil.“

Ví to, ale přesto je rád, že sedí v tuhle chvíli tak, že na něj ona nemůže vidět. „Svět je na píču!“ vybuchne zničehonic.

„Jak to mluvíš?“ vyjekne ona, ale sama sobě se okamžitě zasměje.

Syn díky tomu zase chytne dech. „Ale no tak, přece nezačneš moralizovat.“ Vrátí jí okamžitě nahrávku na smeč.

Konečně se na sebe zase podívají a rozchechtají se na celé kolo. A stejně spontánně se hned po záchvatu smíchu rozbrečí. Objímají se na tátově posteli a tisknou k sobě jako milenci, které osud hrozí rozdělit.

„Tak dost,“ řekne máma. „Berme to jako fakt.“ Utře si oči. Pak se podívá po ložnici. „Teda, tady je ale spoušť. Nechceš to vyházet rovnou?“ otočí se na syna.

„Blázníš?“ vyjekne ten. „To by bylo hrozně…“

„Definitivní?“ skočí mu do řeči ona. „No, možná že jo, ale ono to, miláčku můj, prostě definitivní je.“

„Nechci, abys umřela, mami.“ zašeptá.

Máma pozdvihne obočí. Tedy, spíš místo, kde ho před chemoterapií měla. „No, to já taky ne, ale – už to tak asi prostě je. A ani tvoje nechci a moje nechci to moc neovlivní. Bojujeme s tím a čekáme to už šest let…“ Nejednou je sama hrozně unavená. Lehá si přímo do poházených šatů. Je slyšet, jak někde v hromadě praskne a zlomí se jedno ramínko. Syn k ní z postele natáhne ruku.

„Nemysli si, že mě to neštve,“ řekne mu, když zase může. „Mrzí mě, že tě už dál neuvidím růst, neuvidím s kým žiješ a jak.“

„Mami, je mi dvacet čtyři. Už neporostu.“ Snaží se o vtip, ale máma pokračuje. „A taky mě příšerně štve, že neuvidím svýho prvního vnoučka.“ Hluboce si povzdechne.

„To přece nevíš!“ vyštěkne syn. „Ségra je skoro v devátým měsíci, může rodit každým dnem.“ Dostal vztek, že to máma vzdává tak rychle. Jako by si nepamatoval těch šest dlouhých let, co s tím bojuje. Vlastně, moc si je nemůže pamatovat, celou tu dobu nebyl doma. Přijel, až když mu táta zavolal a řekl: „Měl bys jet domů!“ Když ji viděl, nemohl té proměně uvěřit. Ještě ten večer zavolal do zaměstnání a požádal o dovolenou. Když ji vybral, požádal o výpověď. Chtěl zůstat u ní, dokud ho tu bude chtít. Chtěl zůstat i kvůli sobě. Tuhle šanci dvakrát nedostane.

„Třeba se ho dočkáš,“ opakuje už o poznání smířlivěji.

„Třeba.“

Pak se potkají očima. Teď už to ví i on, že máma nemluví jen tak, do větru. Že ví, kolik času má, a že to nejspíš ví už od chvíle, kdy jí doktor řekl: „Tak, asi ukončíme chemoterapii, ano?“

Ví to všichni. Ví to syn, dcera, její manžel, i její rodiče. Jenže tihle všichni se tváří, že to dopadne dobře. Jako by proboha nevěděli, že tohle „Dobře“ skončí jedině její smrtí. Pokud možno rychlou a co nejmíň bolestivou.

Máma zvrací. Přímo do hromady šatů. Syn se zvedne a okamžitě utíká pro kbelík, který je připravený. Zvrací často. To ta metastáza v krku. Jedna z mnoha, ale tahle je nejhorší. Vytvořila jakousi záklopku a brání mámě cokoliv sníst. Už teď je jí polovina. Váží necelých čtyřicet kilogramů. Všechny ty šaty, co tady před synem zkoušela na ní neuvěřitelně plandají a visí, jsou přece koupené na jednou takovou ženskou, hergot! Ale není to vlastně jedno? Vždyť jde jen o oblečení do rakve. Ještě k tomu zavřené.

„Ne, nechci, aby na moje tělo někdo koukal. Prostě mě zatlučte a spalte.“

Sundá si řetízek a náramek. Obojí dá synovi do otevřené dlaně. „Tohle si nech. Nebo to někomu dej.“

„Ale,..“ chce něco namítnout. Pořád se zdráhá smířit s tím, že je to najednou tak blízko. Že to, co dneska dělali, je možná jejich poslední společná věc v životě.

„Anebo to dej sestře!“

Kýve hlavou. „Mami, vážně to s sebou nechceš?“

„Ne,“ zní to rozhodně. „Víš jak se v pohřebním ústavu krade? Moc bych nedala za to, že i na tyhle šaty narazíš týden po pohřbu v tom frcu kousek od hřbitova.“

„Mami!“ vyjekne syn. Ta představa neúcty k mrtvým ho hrozně šokuje.

„Ale no tak.“ Pohladí ho ona. „Tak to prostě chodí. Tam už jsi jenom kus flákoty, oni k tobě vztah nemají, nejsou tvoje rodina.“ Natáhne se, aby mu dala pusu, ale uvědomí si, že zvracela a včas se zastaví. „Mám žízeň. Hroznou žízeň!“ změní téma. Syn zase okamžitě vyskočí, běží připravit nitrožilní výživu, kterou jim dávají v nemocnici. Ta zkurvená metastáza jí nedovolí ani pít. Než všechno připraví, máma se po čtyřech vydá do koupelny. Opře se o vanu a pustí vodu. Připraví si vlažnou koupel. Teď tu sedí na dlaždicích nahá a čeká na něj. Do vany sama nevyleze, musí ji pomoct. Ne, nestydí se před ním. Už dávno ne. Je to přece její syn!

Přijde za ní do koupelny. „Máš to připravený.“ Uhýbá očima, nerad ji vidí nahou a takhle rezignovanou. Tady má vždycky strach, že se neudrží a rozbrečí se. Znal ji jako kyprou a krásnou ženskou, na tuhle plešatou kostru s úplně vysušenými prsy, které ho kdysi kojily, si vážně nemůže zvyknout.

„Nejdřív se napiju kůží!“ řekne a hrozně bezbranně se na něj usměje.

„Napiješ se kůží,“ zopakuje po ní a zdvihne ten uzlíček kostí ze země. Je lehká, skoro jako by se mu chystala z náruče uletět. Opatrně ji do vlažné vody ponoří. „Nebude moc studená?“

Máma se zavřenýma očima zavrtí hlavou a tvář jí naplní blaženost.

Jako při křtu pomyslí si on. Ví, že máma miluje vodu. Vždycky ji milovala. Krotila díky ní svůj vnitřní žár.

Teď leží ve vaně, skoro se vznáší na hladině a on sedí na okraji a pozoruje ji. Nepřekvapí ho, když máma zmizí pod vodou celá. Ponoří hlavu a nechá do sebe vodu vnikat každým kouskem těla. Tak rád by byl v tuhle chvíli s ní. Tam, pod vodou. Ale nikdy se neodváží.

Když ji z vany vyndá a lehce osuší – vždycky chce, aby jí kůže zůstala vlhká – napojí ji na výživu. Máma na něj mrkne a zamlaská. „Hm, teď jsem úplně spokojená. Víš, že dneska to chutná jako svíčková se šesti?“

Oba se tomu starému vtipu zasmějí.

„Nevadí ti to?“ zeptá se ho, když ji ukládá do postele.

„Co, proboha?“ vrátí jí otázku.

„No, že tě takhle trápím. Jsi přece jenom ještě dítě. Můj malej klouček. Měl bys lítat venku, bavit se a ne se koukat jak ti umírá máma.“

„Prosím tě! Jak tě tohle vůbec může napadnout?“

„Tak. Odešels kvůli mně z práce na krásným místě, vykašlal ses na všechno…“

„Mámo, s tímhle okamžitě přestaň,“ zastaví ji. „Práce bude, ale ty…“ Nedokončí větu. Ví, že ona to za něj udělá.

„Ale já nebudu.“ nezklame ho. „To je fakt. Ale chtěla bych bejt, to mi věř!“

Obejme ji a zhluboka se nadechne. Už dávno nevoní mámou, to co cítí je smrt, ale to přece neznamená, že ji kvůli tomu přestane mít rád!

„Jsem ráda, že tu se mnou seš!“ zašeptá mu do ucha.

Když ji pustí, řekne mu ještě. „Chtěla bych spát. Uklidíš ty hadry? A uvaříš něco pro tátu?“

Obojí jí odkývne.

Ve dveřích ho ještě zastaví. „Vyhoď aspoň ten kožich. Musela bych se vážně stydět, kdyby se do mojí skříně někdo podíval.“ Spiklenecky zašeptá. „Nesnáším ho asi tak dvacet let!“

„Já čtyřiadvacet!“

Oba se zasmějí.

„Hele, víš co? Odnesu ho hned. Dám ho rovnou cigošum na balkón. Usnadním jim tak popelnicovej lov.“

„To neuděláš!“ vykřikne tak, jak už dlouho neslyšel. Kde vzala tu sílu? „Jen ať si ho zaslouží. Nech je porochnit. A mimoto, neříkej „cigošum,“ dobře víš, že….“

„Jo jasně. Jsem jednou čtvrtinou taky cikán.“ Konečně zavře dveře a nechá ji spát. Cestou ven, s kožichem v náručí, se musí smát. Okamžitě se mu vybavuje historka o prabábě, která se zapomněla s – ehm – mužem černým jak noc a divokým jak jarní voda. Měl jen vůz a koně a ty nejkrásnější tmavé oči, jaké kdy prabába viděla. Očaroval ji a ona mu dala své nejen srdce. On jí svůj dárek předal o devět měsíců později. Malou tmavou holčičku s jeho temnýma očima. Máminu matku. To už byl ale Aladár, jak se jeho pravý praděd jmenoval, s koněm a vozem bůhvíkde. Jemu, jako třetímu, z cikána zůstaly už jen oči, divokost v srdci a neustálá touha po změně.

Ten kožich nakonec stejně hodí na balkón. Cikánům v přízemí protějšího domu. „Hezký vánoce,“ zamumlá pro sebe.

Den za dnem, noc za nocí, ti dva jsou pořád spolu. Většinou sami. Otec musí pracovat a sestra už žije jiný život v jiném městě. Je u ní, když zvrací, je u ní, když potřebuje odnést na záchod, je s ní, když se směje a když pláče. Jako by to nikdy nemělo skončit. Ale oba dva ví, že jsou těsně před finišem. Vždyť se na ní stačí podívat. Přesto toho ještě stihnou dost.

Den poté, co vybrali šaty do rakve, vyberou ještě vhodné boty. Další den stráví nahráváním písniček, které budou tklivě znít při rozloučení smuteční síní. Vybírají text na parte. Máma už nemůže chodit, všude ji nosí. Ukáže mu, kde má vkladní knížky, kde jsou účty a co je zapotřebí ještě zrušit a přepsat na něj, nebo na otce.

Naučí ho s pračkou. Nadiktuje mu recepty na tátova oblíbená jídla. Jednoho dne mají všechno.

„Tak, a je to!“

Jako by oba stáli v domě, který koupili a dávali ho dlouho dohromady. A dnes přišel ten den, kdy je hotovo. Jako by oba stáli v čistém vzdušném pokoji a dívali se na to, co vytvořili.

„Teď už máme asi všechno, ne?“

Syn pokrčí rameny. Snaží se jí na krk připevnit indiánský keramický korál, co jí přivezl odněkud ze světa.

„To je jediná věc, kterou s sebou na tu cestu chci,“ řekla mu předtím.

Máma je připravená. „Skoč pro tátu, chci vám něco říct.“

Rozhodla se umřít v nemocnici. Oba o tom nechtějí ani slyšet, ale měla ještě tolik síly a argumentů, že je přesvědčila a zlomila. „Mějte rozum, kluci. Přece neumřu doma. Tady si mě máte pamatovat živou. A víš vůbec kolik stojí pohřebák a přeprava? Rakev se nevejde ani do výtahu. Ponesou mě po schodech a všichni budou civět a vyprávět si o tom ještě roky. Ne, jdu do nemocnice a basta. Jestli mě neodvezete vy, zavolám si pro sanitku. A jestli chcete zbytečně utrácet, to mi raději zaplaťte nadstandardní pokoj s jedním lůžkem, ať umírám sama!“

Stane se tak, jak si přála.

„A zavolejte Jitku, chci se rozloučit i s ní!“

Máma zůstane v nemocnici asi týden. Za tu dobu přijdou všichni. Známí, kamarádi, kolegové z práce. Její rodiče, tátovi rodiče, bratranci, strýcové, tety. Se všemi se rozloučí. Poslední tři dny už odmítá výživu. „Sestřičko, je to zbytečný protahování konce, vy to víte, já to vím, tak si přestaňme hrát, ano?“

Máma ví, že přišel její čas.

Poslední večer u ní sedí jen její nejbližší. Muž, dcera a syn. Společně se chechtají a pláčou a pláčou a chechtají, to když přijde někdo s historkou, kterou ještě neprobrali během dlouhého dne.

Na nemocničním stolku stojí vypitá láhev šampusu a papírové kelímky. Taky tu je hromada obalů od nanuků. Ty právě rodina zpracovává. Každý v ruce drží jeden. I máma. Ví, že ho vzápětí vyzvrací, ale Bože, je to tak – osvěžující!

Někdy v půlce večera položí své těhotné dceři ruku na břicho. „Bude to kluk,“ řekne sebejistě. „Včera v noci se mi o něm zdálo.“

„Já vím,“ rozbrečí se dcera. „Mě se o něm a tobě taky v noci zdálo!“

Chvilku je v místnosti ticho. Přeruší ho máma. „Bude se mi po vás stejskat.“

Jejich ruce se spojí. V ten moment nahlídne do pokoje sestřička. Místo připraveného „Konec návštěv, je čas jít,“ zavře potichu dveře.

„Je čas jít“ nakonec řekne máma. „Jsem vážně hrozně utahaná a mimoto bych dneska chtěla stihnout ještě jednu věc.“

Všichni ví, o čem mluví.

Políbí dceru, dlouze k sobě přivine manžela, který už zase pláče a pak syna. „Ale já tady s tebou přece zůstávám!“ říká jí.

„Vím, ale teď je půjdeš vyprovodit a než se vrátíš, budu už spát!“ Očima mu říká, „umřu, tak mi to nekomplikuj a pojď se rozloučit..“

Doprovodí sestru a otce k autu.

„Zvládneš to?“ ptá se otec.

„Jasně že jo, tati.“

„Jau!“ řekne sestra. „Kope.“ Pohladí si břicho.

„Tak tedy, dobrou noc. A zavolej, kdyby… něco!“ řekne táta.

Když se syn vrátí do pokoje, máma už opravdu spí. Sestřička právě tiše uklízí obaly od nanuků, prázdné kalíšky a láhev po sektu.

„Promiňte,“ omlouvá se jí. „Chtěl jsem to hned udělat, vím, že se to tady nesmí..“

Sestřička ho pohladí. Je to paní tak ve věku jeho matky. „Tím se nezabývejte. Máte tady jiný úkol.“

Nechá je o samotě. Syn si k posteli přitáhne křesílko. Vezme jemně máminu ruku. Ta se mu vymaní. Zkusí to znovu. Se stejným výsledkem.

„Už ne,“ zašeptá máma. „Dáváš mi moc síly.“

Pochopí to. Dívá se na ní, než ho zlomí spánek.

Kolem druhé ráno ho probudí pohyb. Máma se v posteli nadzvedne, jakoby se ho chtěla ještě dotknout a řekne: „Krásný!“

*

„Haló?“

„Tati, to jsi ty? Já jen, že za chvilku přijdu domů!“

„Takže…“

„Jo, takže…“

„Bráško?“ ozve se sestřin hlas. „Maminka už umřela?“ Zní neskutečně vyrovnaně. To dělá ten poklad uvnitř - v ní.

„Jo. Ještě počkám, až jí dají šaty a odvezou ji a pak, jdu domů!“

„A bylo to… rychlý?“

Syn zavře oči, kolem zrovna vezou tělo. Ještě ho v duchu vyprovodí.

„Bráško, jsi tam?“

„Jo. Rychlý, neboj. A – krásný!“ dodá, ani neví proč.

„Krásný?“ zopakuje sestra a chytí se za bříško.

„Jo.“ Ujistí ji.

Když zavěsí, zajde si pro věci. Je čas jít domů.