Dopis

Milovaná,

     připomeň si tu chvíli, kdy jsi seděla u šumící nádhery, která laskala a smáčela Tvá chodidla. Má vílo, jak jsi byla krásná! Hopsala jsi bosá v trávě a sbírala rozesmáté kopretiny. Potom sis ke mně přisedla a vyslovila jemně větu, na kterou nikdy nezapomenu. To ví jen vítr, Ty a já. Říkám si, jestli nejsme jednou bytostí, když naše srdce buší stejně v souznění duší. Zažívám neskonalý pocit štěstí. Ty znáš stovky motýlků, létajících v našich euforických chvílích odevzdání se.

     Nikdy Tě nepřestanu obdivovat, má jediná. Pamatuješ si na náš strom? Vím, nemohla bys zapomenout. Jsi jeho součástí. Jsi kmenem a já Tvou hlínou. Navzájem se potřebujeme. Dávám Ti život a Ty mi ukazuješ smysl žití. V místě neskutečného ztišení mě učíš vnímat tep a rytmus písně znějící v třpotání lístků. Drsná kůra se stává jemnou s pohlazením. Když pláčeš a z ran vytéká smutek, přichází děvčátkou v bílých šatech, které Tě těší svou přítomností. A stejně tak těší i mě, když naslouchá tepu země. Náš strom je nádherný! Vždyť ho znáš. Pne se nad rybníkem v kouzelném údolí, kde může každý prožít pocit bezpečí a klidu. Je statný a silný, přestože je zlomený. Proto potřebuje děvčátko v bílém, které utěší jeho smutek. Náš vztah, má milá, roste jako jeho větve, které dávají život zelenkavým lístkům, co se chvějí láskou a rozrušením. Ale prasklina, kterou má ve svém nitru, prozrazuje smutné zkušenosti a bolest dřívějších dnů. Tak nás poznamenala ta, co bere lásku a vnucuje beznaděj. Odpusť mi, že jsem Ti tenkrát vše dávala za vinu. Nemluvily jsme spolu snad věčnost, ale tou bolestí se naše přátelství ještě víc prohloubilo. Zbyla tu ale jizva a slzy, které kanou po svraštělé pokožce. Naštěstí je tady dívenka, která naivně doufá, že tu ránu uzdraví svými něžnými doteky a jemným hlasem. Sluncem, které září skrz její čistou duši. Je tak nevinná, bezúhonná...Naděje.

     Ráda vzpomínám na chvíle v lukách. Květinky přátelství nám zdobily husté vlasy navzájem propletené. Tam jsme dokázaly odpustit a jít cestou , která nám byla určená. Zase jsme mohly prožívat chvíle souznění a neskonalé radosti ze slunce, pronikající svými paprsky skrze sítě propojených životů. Zapadalo v záplavě oranžové a červené harmonie, která se snoubila v modrých obláčcích. Držela jsem Tě za ruku a nepotřebovala jsem mluvit. Ty jsi však cítila, co Ti sděluji. Naučila jsi se slyšet tichý hlas, který k Tobě promlouval beze slov. V Tvých očích jsem pozorovala odraz barevné nádhery na obloze a přála si, aby to nikdy neskončilo.

     Naše společná cesta se ale musela rozdvojit. Jsou však chvíle, při kterých se neodchází. Věřím, že to vnímáš stejně. Obě si vážíme našeho přátelství. Jsme si vzácné. Nikdo neprožívá vztah stejným způsobem. Kdo může vnímat šumění řek, stromů, volání země a křičících skal po touze tak, jako my dvě? Prožily jsme společně kus života a daly jsme si navzájem mnoho . Naučila jsi mě mít se ráda takovou, jaká jsem. Vyrostla jsem vedle Tebe, ale musím jít dál. Tvá cesta také směřuje jinam. Přesto budu stále s Tebou. Když si s někým hodně přejeme být, nejsme s ním vlastně? Ty budeš navždy v mém srdci, protože jsi se stala součástí cesty.

     Stále je tady naděje...Děvčátko v bílých šatečkách. Až Ti bude hodně smutno, jdi k našemu stromu a spoj svá ústa s jeho. Nech se laskat s jeho lístky a objímat vánkem. Buď šťastná a silná. Víš, že mým snem vždy bylo přátelství. A stalo se to skutečností. Prožívám spokojený a naplněný život také díky Tobě. Poznala jsem, že když po něčem toužíme, můžou se naše ideály splnit. Proto nepřestávej nikdy věřit svým snům. Ten můj se proměnil v realitu.

     S láskou a hlubokou úctou...

     Tvá...