Haruki Murakami - Nórske drevo

„Zahraj Norwegian Wood,“ zaprosila Naoko.

„Při tyhle písničce mi je občas hrozně smutno, sama nevím proč. Začnu mít pocit, že bloudím úplně sama hrozně hlubokým a tmavým lesem. Jsem sama a je mi zima, kolem se stmívá a nikdo mi nepřijde na pomoc.“

V ruke mám šálku čaju a je mi akosi zvláštne. Prečítala som Nórske drevo od japonského spisovateľa Haruki Murakamiho a poznačilo ma to niečím ťažko definovateľným. Viem, že všetky slová o katarzii môžu vyznieť ako frázy, ale je mi to jedno. Pri tejto knihe som ju totiž prežila.

Opäť mám pocit, že sedím s Reiko, Tóru a Naoko v malom domčeku sanatória pre duševne chorých. Vonku sa potrhali oblaky, Reiko hrá na gitare Beatles a ja premýšľam nad slovami Tórua v závere románu: „Naočina smrt mě naučila něco jiného. Že totiž žádná pravda nemůže vyléčit bolest ze stráty milovaného člověka. Žádná pravda, žádná upřímnost, žádná síla ani laskavost nemůže takovou bolest vyhojit.“ (277)

Je rok 1968 a Tóru má len osemnásť. Práve začal študovať na vysokej škole v Tokiu. Je to sčítaný intelektuál, ktorý si o sebe nič nenamýšľa. Hľadá samého seba. Aj v sexuálnych vzťahoch na jednu noc. Ale skutočný vzťah má len s dvoma úplne odlišnými dievčatami. S Naoko -  priateľkou svojho kamaráta, ktorý ako sedemnásťročný spáchal samovraždu, a Midori - spolužiačkou zo školy.

Naoko je od detstva  poznačená smrťou. Takmer éterická bytosť zapadajúca do atmosféry dažďa za oknami. Smutná, prenasledovaná postmortálnou postavou Kizukiho, neschopná striasť sa ťarchy seba samej a vlastnej sexuality.  

Naoko seděla bez nejmenšího pohybu pořád v jedné a téže pozici. Vypadala jako nějaké noční zvířatko, přitahované měsíčním svitem. Měsíční světlo prodlužovalo stín jejich rtů. Vypadaly velice křehce a zranitelně a zlehka se chvěly v rytmu Naočina tepu, jako by něco šeptaly do noční tmy.

Několikrát jsem polkl, abych si trochu svlažil vyschlý krk. V okolní tmě to bylo strašné slyšet. Naoko jako na povel vstala, klekla si v hlavách mé postele na podlahu a zadívala se mi do očí. Bylo přitom slyšet, jak šustí látka jejího županu. Taky jsem se na Naoko zadíval. Ale její oči byli úplně prázdné. Pohled měla podivně nepřítomný, jako by se dívala z úplně jiného světa, ale nezahlédl jsem v něm nic, ať jsem se díval, jak chtěl. Naše obličeje od sebe nebyly ani třicet centimetrů daleko, ale měl jsem pocit, že je ode mně několik světelních let. (137)

 Tu noc jsem se s Naoko vyspal. Nevím, jestli to byla nebo nebyla chyba.

...

A přesto, když jsem do ní vstoupil, hrozně ji to bolelo. Chtěl jsem vědět, jestli to je pro ní poprvé, a ona kývla. Už jsem nerozuměl vůbec ničemu. Do té doby jsem byl totiž přesvědčen, že Naoko a Kizuki spolu spávali. Zasunul jsem se do ní nejhlouběji, jak to šlo, a chvíli tak zůstal úplně bez hnutí, a jen jsem Naoko objímal. Když se zdálo, že se trochu uklidnila, začal sem se v ní pomalu a opatrně pohybovat. Za velice dlouhou dobu to na mně přišlo. Nakonec mě Naoko ze všech sil objala a vykřikla. Byl to nejsmutnější výkřik při orgazmu, jaký jsem kdy slyšel. (45)

Midori  je akoby jej  protipól. Praktická, perverzná, zdanlivo jednoduchá a cynická, utáraná,  no napriek tomu sympaticky úprimná postava.

Tiše a studeně pršelo. Midori mi tichým slabým hlasem oznámila, že tatínek právě umřel. Zeptal jsem se jí, jestli ji nemůžu nějak pomoct.

„Díky, není třeba,“ odpovědela Midori. „V pohřbech už se doma vyznáme. Jenom jsem ti to chtěla říct.“

Zdálo se, že si povzdechla.

„Na pohřeb, prosím tě, nechoď. Opravdu si to nepřeju. Nechci se s tebou potkat na takovým místě.“

„Rozumím, řekl jsem.

„Opravdu se mnou půjdeš na to porno?“

„To víš, že jo.“

„I na nějaký opravdu nechutný?“

„Speciálně ho vybereme.“

„Dám ti vědet,“ řekla Midori a zavěsila.

(203)

„Ale já jsem živá holka z masa a kostí,“ řekla Midori a přitiskla mi tvář na krk. „Teď mě objímáš a já ti říkám, že tě mám ráda. Udělám, co mi řekneš. Tropím spousty ztřeštěnejch věcí, ale jinak jsem opravdu hodná, umím pracovat, jsem docela hezká, mám pěkný prsa, dovedu vařit a mám v bance peníze, co mi odkázal táta. Prostě jsem hit sezony.“ (286)

Murakami svojím originálnym autorským štýlom dokázal preniknúť do temnoty ľudskej psychiky a vykresliť svoje postavy s úžasnou autentickosťou. Jeho dielo je plné odkazov na iné knihy a dobrú hudbu. Je to kniha o hľadaní a odcudzení, úzkosti, smrti, krehkosti,  zraniteľnosti a sexe, o ktorom píše otvorene, a predsa nádherne lyricky. Tento zdanlivo všedný príbeh ma fascinoval. Možno aj preto, že každý deň zo seba vyháňam kúsok Naoko.