Vampire kiss (FORSAKEN WITH YOU)

Další z upířích polibků... Lze vůbec překonat vrozený instinkt?

 

 

 

„Ahoj Kristýno, a dobrou noc.“

„Dobrou, Sáro,“ zavolala Kristýna a uličkou se rozléhala ozvěna jejích spěšných kroků.

Taky bych si měla pospíšit, napadlo mě. Bylo už hodně pozdě, byla naprostá tma a já jsem byla úplně sama.

Měla bych si vážně pospíšit, město potmě je hodně nebezpečné, zvlášť pro osamělou holku.

Otočila jsem se a šla domů.

 

.oOo.

 

„Michaeli, opravdu si myslím, že bys neměl nikam chodit takhle rozrušený,“ ozval se Markův starostlivý hlas z křesla u krbu.

„Dej mi pokoj, Marku,“ odsekl jsem a vystřelil ze dveří do temné mrazivé noci.

 

.oOo.

 

Procházela jsem středem města, když mě upoutala vitrína zlatnictví.

Opravdu bych se neměla takhle zdržovat. Ale támhle ten prsten vypadá vážně moc dobře…

Právě jsem obdivovala  jeden z vystavených prstenů, když jsem koutkem oka zahlédla, jak se na skle mihl nějaký odraz. Prudce jsem se ohlédla. Přejela jsem pohledem celé náměstí, ale nikoho jsem nespatřila. Přejel mi mráz po zádech.

Tak, a teď bych si měla pospíšit domů.

 

.oOo.

 

Téměř jsem šílel vzteky. Markovy debaty mě vždycky doháněly k šílenství.

Utíkal jsem městem. Proletěl jsem ulicemi přímo k jeho středu. A pak, několik ulic od středu města, jsem to ucítil. Vůni. Jedinečnou, nádhernou, neodolatelnou. Rozšířilo se mi chřípí a roztáhly zorničky. Přede mnou byl někdo s velmi, velmi sladkou krví. Vzrušený tím ďábelským pachem, vyrazil jsem po jeho stopě.

Když jsem ji po pár sekundách zahlédl, doslova jsem zkameněl, neschopen pohybu. Byla dokonalá. Zvlněné havraní vlasy spadající na ramena, malá křehká postava… Kouzelná. Rozběhl jsem se napříč náměstím. Z boční uličky jsem ještě zahlédl, jak se otočila a dlouhé temné vlasy jí zavířily kolem obličeje, než mi zmizela z dohledu.

Och, bože, bože, chci ji, tolik ji chci, bože dej mi sílu překonat tu pekelnou hudbu co mi stále zní v uších…

 

.oOo.

 

Šla jsem rychlými kroky, ale měla jsem stále nepříjemný pocit. Cítila jsem ledové mrazení v zádech.

Někdo mě sleduje. Pane bože, ochraňuj mě.

Ještě jsem zrychlila krok. Pořád jsem měla chuť se otočit a přesvědčit se, jestli mě někdo opravdu sleduje, ale pokaždé, když jsem to udělala, nikdo za mnou nebyl. Po čele mi nervozitou stékaly kapičky ledového potu.

 

.oOo.

 

Držel jsem se pořád za ní, nemohl jsem si pomoct, musel jsem ji sledovat, alespoň se podívat kde bydlí. Ale to jsem si jen nalhával. Byl jsem zase na lovu. Celé moje tělo, každičký sval byl napjatý k prasknutí, každý ze smyslů vybičovaný vzrušením na maximum. Cítil jsem vlastní vzrušení a zvrácenou touhu po krvi, i její nejistotu a neklid, který každým okamžikem vzrůstal.

Je tak sladká. Voní jako jaro. Chci ji. Potřebuju ji. Její krev je jako čistá energie. Tepe pod její kůží, zurčí v jejích žilách… aaaaaaach

Tichounce jsem zasténal.

 

.oOo.

 

Už mi přeskakuje. Měla bych se uklidnit. Nikdo mě nesleduje. Všechno je v pohodě, jenom…

„Aaaaah!“ zakřičela jsem ještě dřív, než jsem si uvědomila, co mě to vyděsilo. Pomalu jsem se otáčela a zároveň se snažila zklidnit dech i tep který se zrychlil jako bych běžela maraton. Za mnou…

… za mnou stál nějaký kluk, opřený zády o zeď, ruce založené na prsou.

To on, jeho dech mě polekal, uvědomila jsem si. Přísahala bych, že když jsem procházela kolem místa, kde nyní stál, tam nikdo nebyl. Ale on tam stál, nonšalantně opřený o zeď s úsměvem anděla, jako by se nic nestalo.

 

.oOo.

 

Slyšela mě. Ona mě slyšela. Její výkřik mě donutil rychle reagovat. Opřel jsem se o zeď kousek za ní, dokud tam stála a snažila se uklidnit, a rychle jsem skrýval emoce, které ve mně vřely, pod masku nic neříkajícího přátelského úsměvu.

Pomalu se otáčela, aniž by si uvědomovala svoji neodolatelnou krásu, kterou jí propůjčovala nezahalující tma svou magickou atmosférou, světlo pouliční lampy, barvící její líčka do zlatavého přísvitu, lehký vánek, pohrávající si s jejíma hebkými vlásky.

Och bože, vypadá tak křehce, tak nádherně nevinně… Její vlasy, ty pramínky černého hedvábí, povlávající ve vánku… A oči, zářící, ztmavlé pod maskou strachu… Je vyděšená. Je božská.  

.oOo.

 

Nenápadně jsem si prohlížela tu osobu, která mě tak polekala, nedůvěřivýma očima.

Kdo to je. A co ode mě chce.  Nestál tady. Nestál. Nemohl. Musela bych ho vidět. Leda…

Oči se mi rozšířily strachem…

 

.oOo.

 

Toulal jsem se v myšlenkách, když jsem si najednou uvědomil, že je něco špatně. Stočil jsem svou pozornost zpátky k tomu andělskému stvoření před sebou…

 

.oOo.

 

Viděla jsem, jak se jeho oči zaměřily na mě.

Leda… ne, to přece není možné. Přece ty povídačky o upírech, které mi vyprávěla Kristýna, nemohly být pravdivé. Byly to jenom pohádky…

 

.oOo.

 

Její oči byly rozšířené, ale teď už to nebyl strach, četl jsem v jejích nevěřícně rozšířených očích hrůzu. Mimoděk jsem udělal krok k ní. Nevšiml jsem si, kdy se lovec stal obětí. Obětí nekonečné temnoty…

 

.oOo.

 

Udělal krok ke mně. Jako na potvrzení mých myšlenek. Otočila jsem se a rozběhla se pryč. Jako o život. Ne. O život.

 

.oOo.

 

„Nee,“ vztáhl jsem po ní ruku v tichém hlesnutí. Byla mou vášní, mou touhou, mým prokletím, mou záchranou. Nemohl jsem ji nechat takhle odejít.

 

.oOo.

 

Prosím. Prosím. Musím utéct. Bože, prosím, zachraň mě. Prosím. Nechci ještě umřít…

Ucítila jsem na rameni ledovou ruku a v tu chvíli mi nohy leknutím vypověděly službu a já se poroučela k zemi.

 

.oOo.

 

Dotkl jsem se jí. Nechtěl jsem ji polekat. Místo toho jsem ji vyděsil k smrti. Zakopla a padala k zemi. A škodolibý vítr jí v pádu rozevlál vlasy a odhalil její krk. Zasténal jsem. Instinkt se probudil a hlásil se ke slovu nebývalou silou. Její krev zpívala. Ohlušovala mě. Tlukot jejího srdce bil jako na poplach v mých uších. Přiklekl jsem k ní a přitiskl ji k zemi, rty na její pobledlé kůži na krku…

 

.oOo.

 

Spadla jsem. A odřela si ruce a kolena. Cítila jsem bolest a do očí mi vhrkly slzy. Pak jsem ucítila jeho. Jeho ruce mě přitlačily k zemi. Chtěla jsem se dotčeně ohradit když jsem ucítila jeho rty na krku a pak bolest odřených rukou a kolen ustala, zmizela, a já se zhroutila pod vlnou nové, ničivě spalující bolesti, která mi pulzovala v žilách…

 

.oOo.

 

Duněla mi hlava. Třeštila tlukotem jejího srdce.

Bože, odpusť mi, pomyslel jsem si, když jsem v ústech ucítil chuť krve, ale věděl jsem, že mi nikdy neodpustí.

 

.oOo.

 

Umřu, běželo mi hlavou, zatímco moje tělo malátnělo a já už nebyla schopna ani sténat bolestí, jen ležet v jeho kamenné náruči a nechat si krást svůj život, pokorně a bez protestu, tímhle temným nádherným andělem. Umřu sama, v náruči mrazivé smrti.

 

.oOo.

 

Už nekřičela, ani nesténala, a já se stále nemohl nasytit, nemohl jsem přestat pít její sladkou krev. Obrátil sem ji k sobě. Viděl jsem její oči, jak z nich mizí jas, jiskra se vytrácí a oči ztrácí lesk a barvu. Naposledy se její oči zaostřily na mě. Pak se zavřely navždy a ona navždy umlkla. Zemřela. Mojí vinou. Mojí žízní. Byla mrtvá.

A já, zatracený, zůstal v temnotě. Mrazivé prázdnotě věčnosti. Sám, vinen, zatracen.

---