Prázdná

Pěkné. *

jako miniatura snad.

Zvrhlíku, u každého čtenáře jde o zkušenost. V zimě spím v nevytápěné místnosti s okny na sever a ten cíp může opravdu studit. Citově zabarvené to ale trochu je, to je pravda.

tý jo, to je náramné, jak to dokážete takhle dopodrobna rozpitvávat, vážně, líbí se mi to. haiku mě zajímá stále víc a víc :).

Paulart: Máš pravdu, ale aby to bylo haiku, chybí tomu pohyb. Je to moc statické. (I když dala by se tu uznat změna "plná" postel -> prázdná postel - no když přimhouřím oko, tak by se to dalo, ale zbytek to stejně pohřbí...) Studí prostěradlo? Spíš to studí dotyčnou/dotyčného uvnitř... jen tvůj cíp prostěradla - ten cíp je tam sám? A zbytek prostěradla je kde? Přijde mi to na haiku malinko neohrabané a implicitně srdceryvné. No nevím, jestli prostěradlo studí na dotyk jako led. Je to spíš o pocitu dotyčného než, že by to byla realita. A haiku pocity obsahovat nemá, má je vyvolávat. Tento pokus o haiku tlačí čtenáře, aby to chápal jako srdcerynou scénu. Tlačí ho k jedné interpretaci. Říká příliš a je ještě "citově zabarvené" (studí na dotyk, jen tvůj). Todle haiku nebude. Ale, máš pravdu že, zas tak hrozné to není.

No, není to zas až tak nejhůř naběhnuté. Když jsem si to přečetla, hned mě napadlo: Studí na dotyk jen tvůj cíp prostěradla v mojí posteli. Tady se střetává to "tvůj" a "mojí". Protiklad. Nadto je tam něco ukryté v minulosti: V mé posteli patřil alespoň cíp prostěradla někomu jinému, někomu, kdo mě mohl zahřát a asi se trochu styděl, že si chránil ten cíp, na něm se zabydlel. Teď je pryč, ale zůstalo po něm to, co studí v mé posteli.

Toto není haiku. Viz: www.haiku.bloguje.cz