zápisky z baru

Pil sem si svůj džus a na baru ten večer bylo mimořádně hezky.

Není těžký si spočítat, že dorazily všechny oblíbený kreaturky a večer bude mít spád, neb máme najednou formu, je pátek - orgiastickej středobod týdne, šrajtofle plný, představa možnosti dvoudenního bezvědomí před náma. Ó jak já miluju pátky.

A hned se objednávaj chlasty,  jeden dlouhej semafor proloženej pivní lázní, vejskáme radostí, krmíme se popelem z popelníků. Někdo někomu vyrazil zub. Ten co leží křičí, že novej stojí dvanáct tisíc. Všichni chvíli soucítíme, pak zapracuje efekt krátkodobý paměti a jede se dál. Jen mne tak zajímalo, jak sem se houpal na barový stoličce, kdy tady z toho nepožehnanýho koloběhu vypadnu - až přijdou děti ? před dětma? nebo po nich? bude to ještě horší?

Whatever! Schovám si já tyhle dumky až na nedělní pozdní odpoledne, pravá chvíle na sebelítost a falešný předsevzetí, tam se vyřádím dle libosti, ale tady musí energie proudit, hromosvod vlevo, hromsvod vpravo a div se vlasy neježej.

Ale někde něco nějakou, zvládl bych dnes, jenže ten výběr pánové...buď má sebou uslintaný dvoumetrový závaží anebo už je na seznamech použitýho zboží mejch kámošů a na to začínám mít žaludek většinou až v momentě, když ten můj neudrží obsah. Pak sou tady sice ty neznámý, tajemný, plameny v očích, šílený ženy, ale těch už bylo dost, žádný další škubání vlasů, leta nespavostí a křečí.

Suma sumárum ono to vlastně neni potřebný, někoho lovit takhle na začátku, člověk se tim připraví o možnost výběru - co přijde v následující chvíli? Kdo vejde do dveří, kdo převrhne půllitr, kdo koho pomluví, kdo koho začne mít rád?

Je tu příliš mnoho proměnejch takhle na začátku.