Přístav prázdných lodí

Vždycky jsem toužil stát se hrobníkem.

Stlát mrtvým hlínu a chlastat z povolání. A za povinnost mít povzbuzovat vdovce a zálibu mít v konejšení vdov.

A pomoci jim vypít jejich pohár hořkosti až do dna, po malých kalíškách Hořké.

A pak, něco před půlnocí, zvednout z politého ubrusu svou těžkou, čtvtou cenovou hlavu a houpavým námořnickým krokem zamířit ke hrobům.

A tiše vzlyknout: "Jóó, dnes je to móře ňáký rozbouřený!" Dostat mořskou nemoc a drže se za břicho odběhnot v předklonu za nejbližší hrob - podívat se do záhrobí.

A naooko se rozčílit, když kluci, rošťáci, plivají na lesklý mramor náhrobků.

A rozehnat je! Ještě při svým věku je rozehnat a smát se, jak v kalupu přelézají přes zeď. Přes zeď, co je za ta léta, slušnými slovy nepopsatelně, popsána neslušnými slovy.

A pak s kocovinou a melancholií zajít znovu podívat se k té zatím prázdné jámě, co po mně nedočkavě zívá tam, tam v zadu u zdi, až tam, za tím křovím...

A přesvědčit se, jen tak pro jistotu...

Ne, tam nikdo nedoplivne...