Zimní idylka

„Ani trochu ohledů nemaj, podnikatelé kapitalistický! Ten chlapík v zelenym svetru vypadal, že by mi ještě jedno pivko objednal! Najednou dodržujou zavírací dobu! Kdybych měl peníze, to by mě obsluhovali, jen by se jim z prdele kouřilo! Takhle musim do mrazu. Už mě tu nikdy neuviděj!“

Venca Vosika, zvaný „Lampák“, zády opřený o stěnu, si zimomřivě přitáhl hubertus k tělu a na prořídlé šedivé vlasy si naštvaně narazil kulicha, který jistě pamatoval lepší časy. Z kapsy košile vydoloval zbytek baleného cigára a stříbrným zapalovačem si ho zapálil.

„Ten chlapík si ani nevšim, kdo mu ten zapalovač sbalil. Má si ho vzít k sobě, když už na ten hajzl musí. Zítra ho zkusím střelit někomu za dva rumíky, takovou cenu určitě má.“

Na nejistých nohách se odlepil od stěny, chvíli balancoval a snažil se udržet rovnováhu.

„Stejně to byl povedenej večer. Ty dva mladíci hltali vojenský historky jedním dechem, za ty čtyři piva bych jim popsal i to, jak jsem picnul Ferdinanda v Sarajevu. A od toho slušňáka bez zapalovače ty rumy taky přiběhly celkem rychle. Prý abych držel hubu a vypad! Jasně, šéfe, jak je ctěná libost.“

Pomalým, šouravým krokem se vydal k mostu. Na bílých krystalcích ledu namrzlého asfaltu se odráželo světlo pouličních lamp. Blížila se půlnoc, ulice byly prázdné.

„No, možná se v tý knajpě zejtra ještě na jedno stavim, třeba se umoudřej.“

„Hnusná zima, hnusný počasí, hnusná noc! Klouže to pekelně. Když se vydám po silnici, bude to dálka. Když to vemu zkratkou pod mostem, můžu si tam na ledu rozbít ciferník.“

Na rozcestí se zastavil. V žaludku ho začal tlačit objem vypitých tekutin.

„Kampak já to pivo vypustim? Na silnici mezi baráky by na mě moh někdo zavolat policajty, ty zase budou něco žvanit o znečišťování veřejného prostoru, nebo něco tak. Radši pudu zkratkou, pod mostem mě nikdo neuvidí.“

Pomáhaje si zábradlím, těžce klesal po schodem pod most. Ruce mu omrzaly na červeném zábradlí, nohy každou chvíli podklouzly na neudržovaných stupních. Na posledním ho chytil záchvat kašle, zbytek cigarety mu upadl do sněhu.

„Ták a cigáro je pryč. To bylo moje poslední. Blbej chrchel! Už jsem ale konečně dole, tady kousek zahnu pod most a ulevim si.“

A za chvíli se opíral se rukou o kamenný sloup mostu a vypouštěl tekutiny do špinavého sněhu.

„Paráda, to sem potřeboval!“

Když se pokoušel dokončit celou operaci zapnutím zipu na modrých manšestrácích, podklouzla mu noha a skončil v sedě několik desítek centimetrů od kamenné regulace, která po půl metru končila pod hladinou řeky.

„Sakra, tady se o to nikdo nestará! Co kdybych si tu zlomil nohu! Zažaloval bych je a cálovali by jako mourovatý. Prdel mě celá bolí, budu jí mít tejden modrou!“

Při pokusu o zvednutí zahlédl těsně u řeky ve stínu mostního oblouku neobvyklou hromadu.

Copak to tu leží? Ty lidi vyhoděj všechno, nic jim není svatý, klidně budou dělat bordel na veřejný cestě. Copak to asi je? Když se k tomu trošku přitáhnu, snad budu vidět líp.“

„No to snad ne! Tady leží nějakej opilec! Slušnej vohoz, botky super kvalita a válí se tu jako dobytek. Co když tu zmrzne? Nebo už zmrznul?“

Lampák chvilku lomcoval s nehybným tělem.

„Fakt že jo! Zmrznul! Nemá chlastat!“

Zvednul se na nohy a nakročil k domovu.

„Prrr! Co kdyby u sebe měl cigárko, půjčil bych si ho, jemu už stejně na nic nebude. Tady v tý kapse by něco mohlo být. Jejda, peněženka! Hm, doklady jsou na nic, karty na prachy stejně neumim používat, ale tyhle šustivý papírky by se mi mohly hodit. Von je stejně mrtvej, nikomu to neublíží. Stejně tak je moh prochlastat, že jo.“

Strčil peníze do kapsy, peněženku vrátil na původní místo a opět vykročil k domovu. Po několika krocích se zarazil. V destiláty zamlžené hlavě začala blikat varovná světýlka.

„Něco je zlý. Zítra ho tu najdou, bude vyšetřování, spousta chytrejch hlav, najdou mý stopy u zmrzlíka a navrch moje otisky na tý šrajtofli. S tim se musí něco udělat!“

Vrátil se k ležící postavě, přisedl si na paty a začal přemýšlet.

„Když zavolám policajty, zašijou mě minimálně na tři měsíce. Když ho tu nechám ležet, najdou mě a zašijou na dýl. Mysli, Venco, mysli!“

Bolestivě dýchal a obláčky zmrzlé páry tiše mizely v mrazivém vzduchu.

„Už to mám! Šoupnu ho do řeky, vody ho odnese daleko, otisky taky zmizí a jsem z obliga. Jen je potřeba do něj strčit trochu víc, tady u břehu je řeka zamrzlá, musí dojet až k volný vodě, tam kde je proud silnější a bez ledu. Tři, dva, jedna, teď!

Ležící muž se svezl po kamenné regulaci na led, chvíli klouzal po lesknoucím se povrchu a zastavil se malý kousek od tekoucí vody.

„No paráda! Doteď byl ve stínu a já ho šoupnu na světlo mostní lampy! Tady ho každej uvidí a já mám průser!

Opět si sedl na paty, zamyšleně pozoroval led a řeku.

„Co s tim? Mysli, Venco! Moment! To neni možný, von se hejbe! Už mám z toho chlastu přeludy. Ne, to nejsou přeludy, von se vážně hejbe! A něco povídá! Já ti, chlape, nerozumim a k tobě taky nemůžu. Prolomí se pod náma led a skončíme tam voba! Cože, cukrovka? Každej je nějak nemocnej, já mám platfus a jsem trop na záda! Počkej chvilku, já něco vydumám.“

Podrbal se pod kulichem, zamračeně si brblal pod vousy.

„Já ti pomůžu, ty mě práskneš a jsem ještě ve větším průseru. To víš! Měl bych utýct, ty tam dojista chcípneš, moc času ti stejně nezbejvá. No jo, co když ho tam ale někdo zmerčí? Měl bych tě do tý vody šoupnout, jak tak na tebe koukám, stejně už se zasejc nehejbeš.“

Postavil se, vytáhl z kapsy nožík, kterým kuchal ryby při pytlačení ryb. Popošel k poblíž rostoucí lísce a začal uřezávat silnější větev.

„Tahlecta by měla stačit, dýlka a síla jsou dobrý. Tak povol, potvoro! No vidíš, že to de! Takhle do něj strčím, třeba sklouzne. Snad ještě tomu ledu nepřimrz. Tak. Nepřimrz!“

S pocitem uspokojení pozoroval, jak tělo neznámého muže klouže do vody a mizí pod ledem. Větev zahodil za ním a naposledy vykročil k domovu. V jedné kapse žmoulal ukořistěné bankovky, ve druhé stříbrný zapalovač.

„Počkejte zítra! Budete kolem mě skákat, jak já budu pískat! Venca není žádnej somrák, prachy na stůl a běhejte! A třeba tam bude ten chlápek v zelenym svetru, už byl pěkně načatej mi to pivko objednat. Musim si pro něj připravit nějakou fajnovou historku, aby neměl pocit, že prodělal. Počkejte zítra!“