Smích

Nenávidím smích. Když vidím, a hlavně slyším, smích cítím naprosté zhnusení. Ale pravda, je smích a smích.
Smích sluší všem, tedy skoro všem. Přesto jsou takoví lidé, kteří by si ho mohli odpustit. Proč nemám rád smích?
Možná proto proč se lidi dnes smějí. Kvůli čemu. Znám tolika lidí, kterým bych platil za to aby se smály... platil bych jim,
aby se smáli daleko ode mě. Mě na očích. Prý úsměv je zdraví... to smrt taky, neboť nás vyléčí s této gigantické epedime.
Navíc léčí i ticho. To ticho které miluji a to ticho, které vyruší kdejaký chechtání kreténského adolescenta. Lidé se smějí všude... nedávno mě rozzuřil puberťák s rovným kšiltem. hnus.
Musím přiznat, že úsměv žen mě vždy odzbrojí, leč úsměv pouze smyslný a neumělí. Plno mladých dívek se směje jako stádo krav. Já mám rád krávy.. ale ne když se smějí jako puberťačky!
A proč se tedy smějí? Aby upoutali pozornost? Celý se znemožnili? Nebo proč?
Omlouvám se... toto píši právě po jedné kuchechtáníhodné scéně venku. I když byla "vtipná" smály se jí pouze autoři.
Pamatuji si na své dny ve školních lavicích. Nepamatuji si vše, jen největší trauma. Poznámky, šikanu a debilní záchvaty smíchu mých milých spolužáků. Stejně celý náš smích patří jen nám. Zažil jsem posměch a zažvám ho furt.
Je to můj názor a nikomu ho nenutím.. vlasně si ho ani nemusel číst... lidé by se měli smát vtipným věcem, ale pouze neuměle, vhodně a rámci etiky.
Lidé se smějí lidskému neštěstí, věcem kterým nerozumí, starším lidem, svým přátelům, své rodině. Chtěl bych něko z nich přistihnout a říct ať se smějí sami sobě... ať se smějí své jednoduchosti.
Když je život nemoc - umírejte, ale nepomáhejte si vyvolaným smíchem!