Pokuta

Strážmistr Pačes, konající obchůzku svého rajonu, měl oči slastně přivřeny a nechával se opájet vidinou půllitru plzeňského. Od proměny této představy ve skutečnost jej dělily ještě tři hodiny, přesto mimoděk přidával do kroku. Pochůzku tradičně končil u protipožární nádrže za městem, kde vždy obracel a na svoji obtloustlou postavu poměrně svižným krokem mířil zpět na strážnici. Už v duchu psal do hlášení strohou větu - během mé služby se nic zvláštního nestalo, když tu náhle, uprostřed nádrže, spatřil člověka kráčejícího po hladině.

„Hej, občane! Okamžitě ustaňte v provádění výtržnosti! Slyšíte? Pojďte sem. No vy, vy!“

Teprve teď se muž vytrhl ze zadumání. Poněkud zrozpačitěl a provinile se přišoural ke strážmistrovi.

„Člověče, tady se nemáte co procházet. Tohle není žádný chodník. To je hasičská nádrž!“

„Sešel jsem v zamyšlení z cesty. Omlouvám se. Vy jste hasič?“

„Ne. Policista!“

„Ach tak, odpusťte. Stále si pletu uniformy.“

„Nechte si ty řeči a předložte občanský průkaz! Jméno? Povolání?“

„Jsem Theophill Rumrád - básník.“

„Tak mluvte, vy… básníku!“ Muž se začervenal. Byl citlivé povahy. „Co vás vedlo ke spáchání přečinu?“

„Múza… mě políbila…“

„Je plnoletá? Bydliště…“

„Promiňte, vy mi nerozumíte,“ bránil se poeta, „myslím tím představu. Náhlou Inspiraci.“

„A pro vás je obtížné se té utkvělé představy zbavit, že? Byl jste u lékaře?“ snažil se pochopit strážník.

„Ach ne! Múza je naopak to, co potřebuji. Ta mě živí. Čtete básně?“

„Ne. Já čtu jenom trestní zákoník!“ odsekl policista.

„Ale to je velká škoda. Poezie člověka povznáší,“ začal poeta přecházet do ofenzívy.

„Dobrá, dobrá! Tak abychom to ukončili občane, tady vám vypíšu blok na zaplacení pořádkové pokuty. A dostanu pět set korun. Za porušení přírodních zákonů! A ať už se mně to víckrát neopakuje!“