Františkova svatba

Dobrý den, posílám jednu povídku. Zdravím!

FRANTIŠKOVA SVATBA

Celý týden jsem se těšil na bratrancovu svatbu, která se měla odehrávat v Ostravě, protože Františkova nevěsta právě odtamtud pocházela. Dva dny před odjezdem jsem už skoro nic nejedl, abych si nezasytil svůj trávící trakt zbytečnými poživatinami, jako jsou kozí mléko a brambory, když mě tam na prostřeném stole čekaly takové dobroty, jako jsou trubičky se sněhem, indiáni, různé kremrole, věnečky a tak. Rozhodl jsem se, že budu v jídle daleko opatrnější než posledně a že nebudu jíst všechno jako nějaké prase, aby mi ne-bylo z toho nepřeberného množství žrádla zase špatně. Ale to bylo už před třemi léty, to jsem z toho neměl ještě rozum. V sobotu si dám pouze pár lžící svatebního guláše a předpokládám, že to nebudou ani dva vrchovaté talíře. Dám si toho jenom trochu, méně vrchovaté, jenom aby se mi v útrobách rozhostilo a rozlilo jakési krásné a nenapodobitelné teplo proceděné mými chuťovými pohárky, a abych měl nějaký podklad na slavnostní přípitek. /nejlepší, když to bude Cinzanno Bitter/, a potom se hned vrhnu třeba na trubičky, kde v nich udělám pořádnou inventuru. K obědu si usrknu trochu slepičí polévky a sním jen jeden řízek se salá-tem s majonézou, a ne jako posledně: celé dva řízky velké jako Zápotockého uši. A když se načnou dorty, vyžádám si od máti i její klínek, ale musím jí předtím říci, aby všem neříkala, že dort nechce, že je jí po něm kvůli žlučníku vždycky špatně. A pokud oba díly rychle sním, budu mít šanci sníst i otcův díl, protože ten neříká že žádný dort nechce, ale ke kávě sní tak tři malé žďobky a konec. Pro něj konec, pro mne teprve začátek. Z jedné věci mám ale strach: z toho říhání, které nemohu nijak ovlivnit a nechci, aby mi cizí lidé, se kterými se na té svatbě seznámím a budu je pak znát jen od vidění, říkali: -Fuj! Prase!-
To bych opravdu nechtěl. A ještě jedna věc mě bude na té svatbě štvát. Nikdo mně tu bratrancovu nevěstu nepředstaví, ani sám František, který je sice o celých osm let ode mne starší, ale ani necekne, že si ji chce vzít, a já jim mám po mši svaté k tomu sňatku ještě gratulovat!
Před týdnem se naši o té svatbě bavili a máti pravila, že se Franta ženit musí, že jí to řekl můj kmotr, sta-rosta naší obce a zároveň i Frantův otec. To jsem hned zavětřil, protože jsem už dávno věděl, o co tady kráčí. A otec před pár dny prohlásil: -Jak ho znám, určitě přitom zaspal.-
A zase jsem věděl, o co tady jde, ale váhal jsem té otcově větě uvěřit, neboť jsem tušil, že při takové krásné věci se zaspat nedá. Přišel pátek - den, kdy jsme se měli nachystat k časnému sobotnímu odjezdu. Máti dostala další žlučníkový záchvat a ulehla do postele se slovy, že nikam nejede.
-Bez tebe tam nejedu také,- zakroutil hlavou otec, a najednou jsem tušil, že jsem držel ten půst zbytečně. Františka začala plakat, jako by přišla o svatbu ona a ne já. Ona si do poslední chvíle myslela, že s námi také pojede, ale jet stejně neměla. Měla zůstat u tety.
-Udělejme to tak,- rozhodla máti s bolestnou grimasou, -dort už máme, ať jede Jožka sám!-
Sám? Pomyslel jsem si, a jak tam ten vlak vůbec jede, a kde budu vlastně přesedat?
-Sám?- optal se živitel rodiny, -jak si to představuješ? On by ani nevěděl, ve které stanici má přesednout!-Jako by si přečetl moje myšlenky! -Jedou tam Váňovi, může jet s nimi,- řekla máti, a mé srdce zajásalo.
-Kdo se ti tam bude starat o cizího ogara, nevíš?- zaváhal otec.
-Sám se o sebe postarám, dobře mě znáš!- skočil jsem mu do řeči a nasadil bojovný výraz.
-Právě proto, že tě dobře znám!- upřesnil mou řeč a dodal: -Ale když tak mermomocí chceš jet, tak si na tu svatbu jeď! A pamatuj na dobré vychování!-
A tak jsem odjel, plný radosti, jako delegát naší rodiny do Ostravy, a to hned ve čtyři hodiny ráno. Dort jsem držel velice opatrně tak, jak mně přikázala máti. V motoráčku jsem se posadil vedle Jožky Váňového, který nebyl můj bratranec, ale příbuzný z druhé strany, jak to jenom říct, no já jsem byl příbuzný z kmotrovy strany, jenž dělal v naší dědině s tou malou hlavou starostu, a on zase z druhé strany, z kmotřenčiny. Ale nám to bylo úplně jedno. Škoda, že ho neznáte, i když byl ode mne o rok mladší, o sexu toho věděl daleko víc než já, takže jsme si vyprávěli o jeho spolužačkách, ale jenom potichu, aby jeho rodičové nic neslyšeli. Starý Váňa byl úplně vyzáblý a holohlavý. Navíc byl hluchý jako poleno. Jeho manželka byla plnoštíhlá, oplývala kadeřavou hřívou, a slyšela docela obstojně.
-Ta má ale úplně křivé nohy,- zakřičel jsem zbytečně, když se mi Jožka snažil namluvit, jak je jeho jedna spolužačka krásná. -Kdo má, Jožko, křivé nohy?- zeptala se mne jeho matka s kadeřavou hřívou.
-Ale, mluvíme o sečkovici, teti, tatínek koupil takovou starou rachotinu, a teď si s ní neví rady.-
A potom, že neumím lhát! Tetička chvíli přemýšlela a potom zvolala: -A to se bavíte o takových volovinách?-
-A o čem se máme bavit, když už ne o našem hospodářství?- podíval jsem se na ni s odzbrojujícím úsmě-vem. Právě jsme míjeli „Čertovy skaly “ nad Lidečkem, když jsem si vzpomněl, na toho nerozumného čerta, který pracoval celou noc kvůli několika stovkám upsaných duší a pracoval uřícený jako vůl, aby obrátil tok pitomého potoka. A když zakokrhal první kohout, úkol nesplnil a zkolaboval. Pro mne z toho vyplývalo pona-učení, že se člověk nemá zbytečně dřít, protože celá ta obyčejná dřina stojí, dobře víte za co! Mezitím se mě starý Váňa zeptal, o čem tak usilovně přemýšlím, a protože jsem slušný, tak jsem mu nepravil o čem, ale vymluvil jsem se, že přemýšlím o krásné okolní přírodě a odkud že se vzali ti Valaši. A to jsem musel řvát na celý vagón, aby mě aspoň trochu slyšel. Začal mi vyprávět mně dávno známý příběh o rumunských kočovní-cích, jak si pro sebe a své ovečky hledali kousek nové domoviny, a zdálo se jim, že je tu mezi horami šťav-natá tráva. -To víš, Valašsko, to není rovina jako na Hané!- upřesnil polohu našich předků, což jsem věděl i bez něho. Obdivoval jsem jeho zeměpisné znalosti, neboť byl jenom kovozemědělcem, který vlastnil jednu kravku, ženu s kadeřavými vlasy, a jednoho syna, včetně zámečnické dílny. Když se k nám přiblížil Vsetín, všichni usínali a usnul jsem i já. Vzbudil nás až průvodčí a nařídil, abychom si přesedli do jiného vlaku. Když jsme si přesedli, tak jsme zase usnuli.
Na velkém ostravském nádraží jsem se vůbec nevyznal. Dokonce se v něm nevyznal ani holohlavý kovo-zemědělec. Všichni jsme z něj byli paf, včetně nejmladšího Josefa. Všude bylo všelijakých vagónů a kouří-cích lokomotiv, které se rozmýšlely, na kterou stranu se mají vydat. My jsme se vydali podle vycházejícího slunce, k východu. Starý Váňa křičel, že zná Ostravu jako své boty, že byl tady kdysi na vojně. Myslel jsem si své, protože začínal bloudit. Jestli tu byl starý Váňa na vojně, tak to muselo být těsně po Bílé hoře, neboť byl úplně bezradný. Dlouho jsme po té černé Ostravě bloudili, ale mně a Josefovi to bylo jedno. -Aspoň všechno vidíme a vidíme to na vlastní oči,- zašeptal mi do ucha, -podívej!-…-Kde?- obracel jsem oči nahoru, aby mi neunikla nějaká historická památka, ale on mne nasměroval k zemi…-Vidíš tu ženskou v té krátké červené sukni?- ukázal prstem do výklenku…-Vidím, a co má být? Ty jsi ještě takovou nikdy neviděl?-
-Podívej se lépe, ona kouří! Představ si to! Ona tam jen tak stojí a kouří!-
-No a co má být? Ty jsi ještě nikoho neviděl kouřit?- otázal jsem se znovu, jako světa znalý borec, ale kouřit ženu jsem viděl určitě poprvé…-To musí být nějaká štětka,- vyjádřil se, -víš kolik jich v takové Ostravě je?-
Než jsem mu stačil odpovědět, že nevím, dostal Jožka od jednoho pána v klobouku pořádný pohlavek. Když jsem se podíval lépe, zjistil jsem, že to není žádný cizí pán, ale kovozemědělec Váňa, který si kromě sváteč-ního klobouku nasadil i naslouchátka. -Já ti dám používat takové slovo!-
A najednou jsem byl rád, že jsem samostatný, že naši zůstali doma.
-A co jsem zase řekl?- zvolal Josef za pár vteřin plačtivě, -já mu jenom ukazuji jak ta štětka kouří.-
-Jistěže kouří, jsme přece v černé Ostravě.-…-Ale tu kouří i….ženy?- optal se Jožka.
-Kde je vidíš, ty umělče?-…-A co je to tam v tom výklenku?- ukázal.
Když se Váňův pohled ustálil, smekl klobouk a pozdravil: -Dobré ráno, mladá paní!-
Mladá paní ve věku Metuzaléma ale vůbec neodpověděla, přestože před mnoha léty mohla mladá i být. Po-krčila jen nosem, cvrnkla ukazováčkem do špačka od cigarety a propadla se ve dveřích. Kučeravá hlava se otočila k Váňovi a zašeptala: -Ty starý kozle!-…Zřejmě jí vadilo to oslovení -mladá paní-.
Váňa se neustále vyptával na ulice, až jsme konečně došli, jako poslední, na místo určení. Všichni nás vítali, jako při návratu z Ameriky. Z těch sedících jsem znal jenom ženicha. Nevěsta, která seděla vedle něho ne-zapřela, že se musí vdávat. Stále se usmívala a byla docela sympatická.
Podávali jsme si se všemi ruce, ale vadil mi přitom dort, který jsem musel celou dobu opatrovat, až mi jej vzala jakási paní, a mně se tím strašně ulevilo.Všichni svatebčané si mysleli, že patřím do Váňovy rodiny, že jsme s Josefem bratři. Jednomu strýci bylo divné, že se oba jmenujeme stejně, a pak ho napadlo, že jsme jednovaječná dvojčata, a s rozjasněnou tváří řekl s ostravským přízvukem:
-Aha, už rozumim, jeden je Josef a druhý Pepek, tak to ma v rodině byt!-
Byl jsem už hladový jako vlčák. Mé předsevzetí, že si usrknu jen pár lžiček svatebního guláše, šlo pryč. Přidal jsem si navíc ještě jednu naběračku, jelikož jsem věděl, že je hovězí, ale ne že bych to sám poznal, nýbrž proto, že jeden pán s brýlemi a kozí bradkou, až trochu moc podoben židovi, zvolal:
-Mařeno, přidej mi té šťávy z toho vašeho vola!- a byl jsem doma.
Stačil jsem se napít limonády a zkonzumovat tři kremrole se dvěma věnečky, vyjít na chodbu, třikrát si říh-nout, a navíc už času nezbylo. Vyšoupli nás ze třetího poschodí před barák, a když jsem viděl Františka, byl bledý, jako by v příští hodině měl jít do plynu. A tak jsem se rozhodl , že se ženit nikdy nebudu, že zůstanu do své nejdelší smrti svobodný!
Ženich s nevěstou a rodiči nasedli do tří ověnčených aut, a my ostatní jsme se do kostela plazili pěšky. Bylo to jenom pár kroků, takovýach tři sta metrů, ale mělo to jednu výhodu. Staří spěchali, aby jim nic neu-niklo, a my s Pepkem jsme se táhli jako sopel za nimi, a marně na nás kýval starý Váňa, abychom přidali. Nepřidali jsme, a do kostela jsme došli úplně poslední.
František už stál před svatostánkem s bílou nevěstou Olinkou a s rudým motýlkem nakřivo, a když jim starý farář podával prstýnky, se slovy: -Co Bůh spojil, člověk nerozlučuj,- snažil jsem se neusmívat, ale nešlo mi to, a neustále jsem myslel na to jejich spojení. Ani jsem si neuvědomil, kdy bylo po obřadu. A zase to gratulování před kostelem, a naši mně vůbec neříkali, co mám přitom pravit, a tak jsem novomanželům podal ruku a popřál jim hodně zdraví, což bylo ode mne perfektní.
-Ty jsi tady také Jožko?- optal se můj bratranec, tohoto času ženich, a tím jsem se ujistil, že se asi nervově úplně zhroutil, že je zralý na Kroměříž, protože jsme se před hodinou nesmírně vřele vítali.
Šli jsme s Pepkem stejnou cestou nazpátek a zase jsme byli poslední. Než jsme zase vyšlapali už dávno vyšlapané schody toho činžáku, postavili jsme se do fronty na záchod, což byla první chyba toho dne, proto-že jsem tu frontu málem nevydržel. Ale tato slova křičeli skoro všichni svatebčané včetně mého jednovaječ-ného dvojčete. -Měli jsme jít mezi prvními,- řekl Pepek, a já jsem jenom dodal: -Co už s tím naděláme?--------Dejte mi aspoň mého bažanta!- křičel asi osmdesátiletý děda, a já jsem si v duchu říkal, jací to jsou tady lidi, když stále myslí jen na to jediné, na žrádlo, zrovna jako já. -Nalejte i chacharum, jsou to take naši svatebča-ne,- zakřičel jakýsi dobrý chlap a myslel tím nás dva, jednovaječná dvojčátka. A tak jsme připili Cinzannem Bittrem na zdraví novomanželům, když ten dobrý chlap pronesl krátkou a zajímavou slavnostní řeč o jakémsi ovoci poznání a tak.
K obědu byla nečekaně dobrá slepičí polévka s nudlemi, a protože mé dvojče sedělo vedle mne, zeptal jsem se: -Kde v takovém městě ty slepice chovají, nevíš?-
-Tak to vím docela přesně,- podíval se mezi soustem na mě, -chovají je na půdách.-
-A co když mají domy pouze rovné střechy? Teď mi poraď!-
-Ve sklepě, kde jinde, před chvílí jsem tam slyšel zpívat kohouta.-
Byl jsem s jeho vysvětlením docela spokojen a doufal jsem, že tím určitě nemyslí mne, protože já jsem moc zpívat neuměl, a když tak jedině nějaké šlágry a odrhovačky, jako je třeba „Kominíček “. V duchu jsem se už těšil na řízek a na salát s majonézou, ale k mému velkému překvapení přinesly kuchařky jenom vepřové s knedlíkem a se zelím, s čímž jsem nepočítal, ale bylo rozhodně lepší, než míváme doma. Jenom toho pá-na, který chtěl na oběd bažanta a dostal jen vařené maso ze slepice, mi bylo dost líto, ale na druhé straně si měl toho bažanta nějak zajistit, když ho má tak rád. A pokud jsem si všiml, že má rád i slivovici, které tu však bylo dostatečné množství, a on ji s chutí popíjel, jako by to byla voda. -Dědo, zazpivajtě tu našu!- naváděl ho jeden havíř bez motýlka a vázanky.
A osmdesátiletý děda vstal, no možná, že jsem mu trochu těch roků přidal; měl takových dobrých sedmde-sát devět, takže vstal a spustil: „Včeci ludé povedajů, že já su ožralčisko - a já piju, a já piju - enom to gořal-čisko, enom to gořalčisko“!....
Začali tam všichni zpívat jako na nějaké svatbě, a to nás, dvojčata přestávalo bavit. Ani se nepřiznám, kolik jsem zactu krátkou dobu zlikvidoval zákusků, a to z prostého důvodu, protože se stydím.
Ale dort jsem donesl a ten byl rozhodně těžší, než to, co jsem snědl. V kapsičce mám obálku s penězi, kte-rou mám dát večer na povolník, tak co? Otočil jsem se k Pepkovi a navrhl jsem:
-Pojď se mnou, někam vypadneme.-
-A kam?- optal se plnými ústy roztopených věnečků.
-Někam do města, viděl jsi ten zimní stadion? Třeba už bude otevřený.-
-Dobře, jdeme, ale nevím, jestli mě naši pustí.-…-Ani se jich neptej, zmizíme bez dovolení.-
-Jdi první a počkej mě před tou oprýskanou fasádou.-
Dlouho jsem Pepka nečekal, a když se objevil, vyšli jsme do víru hornického velkoměsta. Potkávali jsme havíře v černých uniformách, havíře bez svátečních uniforem a poznali jsme je jen podle černých, schválně neumytých řas. A potkávali jsme i jejich milenky a štětky v červených sukýnkách, jež je doprovázely k šachtám, či hospodám za zvuků oblíbených šlágrů a la „Do práce mladý horník kráčí“, které jsme slyšeli z otevřených oken různých putyk čtvrté cenové skupiny. A viděli jsme i jednoho staršího a zasloužilého haví-ře, jak se motá na chodníku a zvrací ze svých útrob jakousi černou tekutinu, jež se podobala usazenému uhelnému prachu v jeho plicních sklípcích. Tak tak, že jsem se udržel a nezvracel jsem s ním. Zachránilo mne teprve poznání, že nejsem žádný horník a že jím nikdy nebudu, ani za tu cenu, že bych tím ohrozil spl-nění dvouletého plánu. A vůbec, nejsem přece nějaký krtek, abych se hrabal pod zemí. Ze snění mě vyrušil až Pepek, jenž mi položil nečekanou otázku: -Chtěl bys tady, v té Ostravě bydlet?- Zavrtěl jsem jenom hla-vou a vytrousil své jednoslabičné -Ne!- Ale to jsme už byli před branami rozestavěného zimního stadionu, na kterém byl nápis zhotovený z velkých bílých písmen: VÍTKOVICKÉ ŽELEZÁRNY, a zase jsem začal pře-mýšlet, kde to vlastně jsme, a kam jsme se dohrabali, zda do Ostravy či do Vítkovic, ale aby to tak hloupě nevypadalo, tak jsem se nikoho zbytečně neptal, abych nedělal ze sebe úplného vola. Ale jeden úplný vůl se zeptal mne: -Kde to vůbec jsme? Ve Vítkovicích nebo v Ostravě?-
-V Ostravě! Přece jsi četl svatební oznámení, nebo mně chceš tvrdit že ne?-
-No dovol za co mě máš! Četl, ale o Ostravě tam nic nebylo!-
-Ale bylo, v té příloze, tu jsi určitě nečetl,- vymyslel jsem si.
-Všechno číst nemůžu, nemám na to čas,- a podíval se na mne, -samá dřina a starosti.-
-Člověče!- řekl jsem schválně učeným výrazem, -jaké ty můžeš míti starosti?-
-Včera se nám telila kráva a naši celou noc svítili.-…-A co má být, snad jsi neasistoval?-
-To ne, ale celou noc jsem nespal a k ránu jsem se bál, že zaspím, a naši mě na tu svatbu nevzbudí.-
Mávl jsem jenom rukou a divil jsem se, že takový člověk může mít starosti kvůli jedné, telící se krávě.
Důležitější bylo, že hlavní vchod na zimní stadion byl otevřen, a u okének, kde se snad budou někdy prodá-vat lístky, nikdo nehlídal. Zastavil nás až vevnitř nějaký zřízenec se slovy: -Tak kam panove?-
Napadla mě spásná myšlenka a hned jsem ji realizoval:
-Pane, my se jdeme přihlásit do žákovského hokejového družstva.-
-Ale mladežnicky šef ještě nepřišel...Musite chvili počkat....A co ty kystky, vy chachaři?-
Podívali jsme se s Pepkem na sebe a řekli: -Jsme tady na svatbě, žení se nám kamarád.-
-Nekefujte mi hlavu, chachaři, vy jste přece eště školaci.-
-On se musí, ujely mu nohy, šéfe,- oznámil mu tu neblahou, už starou novinu Pepek.
-To je ale zajimave, takovy smrad a ujedou mu nohy! Vypadněte oba!-
-On je kamarád, ale o hodně starší, šéfe,- zachraňoval jsem situaci.
-Tak tu někde počkajtě,-díval se nevěřícně na nás a šeptal: -To je mladež, to je mladež!-
A tak jsme čekali a nevěděli na co. Prohlíželi jsme železnou konstrukci velkého stadionu, ze kterého bude v blízké budoucnosti krytá hala. Když nás to přestalo bavit, šli jsme stejnou cestou ven, a u vchodu na nás ten stejný zřízenec zavolal, že mládežnický šéf už přišel, a Pepka nenapadlo nic rozumnějšího, než že mu řekl: -Tak ho pěkně pozdravujte, šéfe,- a protože ten šéf s takovou galantností nepočítal, rozběhl se za námi a zakřičel: -Vy hajzlici jedni hajzlovi!- ale už nás nedohnal.
Chodili jsme po městě, až jsme v jakési boční ulici zbloudili a nevěděli kudy kam. Já jsem protěžoval západ, on zase východ. Asi měl pocit, že když nám z Ruska poslali jakési obilí, tak musíme jít tím směrem. Ani je-den z nás však pravdu neměl. Zeptali jsme se tlustého chlapa s podbradkem, jenž byl oblečen do uniformy sboru národní bezpečnosti, kam máme jít, a on nás poslal přesně na sever. Žádný kompas jsme nevlastnili, a i kdybychom ho i měli, tak by nám moc nepomohl. To kvůli nešikovně postaveným ulicím, které se ne-možně křižovaly. Po několikerém vyptávání jsme se konečně dostali tam, odkud jsme před dvěma hodinami vyšli…-Tímto se potvrdila už známá pravda, že je Země kulatá,- řekl jsem Váňovi.
-Tomu nerozumím, jak to myslíš?-
-Tak jak to říkám, vrátili jsme se na místo, odkud jsme vyšli,- odpověděl jsem.
Pepek se bál, že od rodičů dostane, a tak jsem otevřel dveře já, a vešel do hulákajícího prostředí první. Starý Váňa přestal okamžitě zpívat a zařval: -Kde jste vy dva pitomci zase byli? Už vás jelo hledat auto!-
-Nás dva? A proč? Vodil jsem Pepka po Ostravě, protože mu bylo špatně po tom přípitku!- začal jsem s ob-hajobou. Ale Pepek dostal stejně pohlavek, pod kterým se málem zhroutil. Svatebčané přestali okamžitě zpívat, a ti, co nezpívali a byli namol, tak stejně o ničem nevěděli. A jeden slušně oblečený inženýr chemie s motýlkem pravil: -Nekamenujte proroky!-
Tím citátem nás uklidnil, ačkoliv jsme do proroků měli strašně daleko. Když se svatebčané uklidnili, začala se roznášet večeře. Takže jsem se uklidnil i já a měl jsem radost z toho, že jsem docházku k večeři nezmeš-kal. Těšil jsem se na jídlo, protože jsme jedno jídlo tou neplánovanou turistikou zbytečně ztratili K večeři byla kuřata vychovaná ve sklepě a rýže přivezená z Číny, či jiného kouta Asie. Přidal jsem si ještě jedno stehno navíc a vyhládlý Pepek se bál o další stehno požádat, aby nedostal druhý pohlavek, což jsem považoval za diskriminaci. Ještě více mě potěšilo, že jsem na této svatbě bez dozoru, a můžu si mastné ruce beztrestně utírat pod stolem do ubrusu. Čekala mě už jen jediná a milá povinnost: odevzdat do povolníku obálku s penězi, ačkoliv jsem chvíli váhal, proč bych měl novomanželům tolik peněz celkem zbytečně dávat. Ženich František je mladým mužem u pana Bati a má u něj spoustu peněz. Ale jak začali svatebčané zpívat: „Pones ty rodino, pones ty pěťáček, téj naší nevěstě na ten povijáček“, uvědomil jsem si, že ty peníze nebudou pro ženicha ani nevěstu, ale pro to malé děcko, které skrývá ta cudná nevěsta pod nadouvajícími se šaty. Když jsem hodil svůj obolos do slaměnky, svatebčané přestali zpívat a vyptávali se, cože jsem zač, a když starý Váňa na celou světnici zakřičel, že bratranec, začali zpívat: „Pěkně ti děkuju, bratránku rozmilý, za ten po-volníček holůbečku sivý!“
Jenom jsem tiše špitl, že není zač, a už mi nebylo vůbec líto těch zbytečně promarněných peněz.
Sedl jsem si a pozoroval ostatní, ještě svobodného Lojzu, bratra ženicha, který se neustále nahýbal ke své družičce, jako by se ji chystal políbit. Viděl jsem i ostatní družinu, jak se k sobě tulí, a bylo to asi z lásky, neboť žádná velká zima nebyla.
Starý harmonikář zahrál ještě pár lidovek, a bylo po svatbě. Hosté se loučili, ženich všem poděkoval a starý Váňa vytáhl cibule a řekl: -Máme nejvyšší čas, musíme už jít k vlaku.-
Nevěstin otec však pravil: -Ale kam byste chodili, doveze vás tam auto!-
Naskládali jsme se do tatrovky B 57 a mladý šofér se zeptal: -Mužu jet?-
-No jistě!- odpověděl starý Váňa, a tak jsme odjeli na železniční stanici. Čekárna byla společná. Seděli v ní páni a dámy, a některé ty dámy byly oblečeny v červených sukních.
Ve vlaku jsme všichni usnuli, ačkoliv se zase muselo třikrát přesedat, což mě značně otrávilo. Doma se mne otec hned zeptal, jak bylo na svatbě, a co jsem mu mohl tak říct, když už bylo po všem? Jenom jsem mávl rukou a řekl pravdu: -Ani se neptej, samé starosti.-
-Jaké ty jsi tam mohl mít starosti?- divil se….-To by ses divil! Je vidět, že jsi na té svatbě nebyl.-
Podíval se na mne, a zakroutil hlavou: -Jsi normální?-
-Právě že ano...Měl jsem na starosti toho chlapce,- a podíval jsem se mu přímo do očí….-Jakého chlapce?-
-Toho Váňového. Hledal jsem ho po celé Ostravě!-…-Ty? A proč? To tam nebyli jeho rodiče?-
-Byli, ale na starosti jsem ho měl já, aby si oni mohli v klidu jíst a popíjet.-
-To snad není pravda!-…-Ale je!- zvolal jsem.
Za týden to už pravda nebyla, a za to lhaní mně tatínek vrátil pohlavek, který před týdnem od svého otce dostal Pepek. A jza trest jsem musel naštípat za stodolou velikou kopu dříví. Najednou jsem pochopil, že svatební soboty, včetně svátečních nedělí, se střídají se všedními dny, které jsem začínal nenávidět.

---