Gravitace

Zmatený příběh. Honí mě dva vrahové a úchylové, unikám jim v osamělých špinavých bránických uličkách, ale oni mě vždy znovu vyčmuchají. Už jsem u tramvaje, nasedám, ale oni už tam jsou a přicházejí ke mě... Ne, to by nestihli, říkám si, tohle nemůže být opravdu. Ano, jestliže to není skutečné, tak přeci spím! No jasně, normálně chrápu. Jak to říkali v tom článku? Užijte si svůj jasnozřivý sen! Tak, čím začneme. Dávám facku oběma vrahům, styďte se, říkám jim, takhle mě strašit ve snu, a oni schlíple odcházejí. Vyskakuji z tramvaje, co udělám nyní? Něco ...něco divného, co můžu udělat tady a teď. Jistě, štěrk z náspu... mohla bych ho sníst? Cpu si hrst do pusy, chutná to jako vápno a cítím ty ostré tvrdé kraje. Fuj, to přece nemůžu spolknout, rozřeže mi to jícen... ale jo, můžu, ve snu žádný jícen nemám. Polykám s velkým úsilím, uff, tohle mě zabije, ale jakmile jsou kameny ve mě, už to nebolí, jako by tam žádné nebyly. Jak by to taky mohlo bolet! Dobře to by šlo, co dál? Co to tam ještě psali? Aha, ať prý zkusím létat. Tak jdu na to. Odrážím se a padám zpátky. Znovu. Tak ještě jednou z rozběhem. To už bylo trochu výš, jenže zase padám a na štěrku není zrovna hladké přistání. A podvědomí (ve snech zdaleka né tak nesmělé) mi pokaždé samolibě špitne do ucha: ,,Ty přece neumíš létat.” Tohle je blbá taktika. Musím začít jinak myslet, tady přece gravitace neexistuje! Vážně? Tak proč jí tak neomylně cítím pokaždé, když padám? Ne! Gravitace tu není. Znovu skáču, vypínám ruce nahoru, ještě výš a usilovněji, jak superman, ale pořád klesám zpět. Dokud tomu úplně neuvěřím, nepůjde to. Nahlas si opakuji: Gravitace tu není, neexistuje. Výskok. Není tu, gravitace tu není. Další výskok. Není tu, neexistuje, neexistuje, NEEXISTUJE! Výskok... vzdaluji se od země, letím! Neexistuje. Je tu plno světla, stoupám, dělám vývrtky, salta, můžu se pohybovat kam chci. Dokázala jsem to! Nevím, kolikrát jsem v životě prožívala tak intenzivní radost, jako v tomto snu. Vznáším se ve sluneční záři a není tu žádná tíha, která by se na mě přilepila, je tu jen svoboda. Je teplo, slunečno a neomezeno. Je všechno, co člověk může chtít. Najednou cítím, že je čas přistát. Dopadám měkce na zem a... proti mě stojí ti dva vrahové a zle se usmívají, jako by vyhráli nad mojí snovou realitou a našli trhlinu v jeho neskutečnosti. Teď už je mi ale jasné, že si musím zachovat chladnou hlavu. Dobře, tohle tedy nefunguje, zbavit se jich v rámci snu. Ale jistě tu je nějaké jiné řešení, nějaké úplně jiné řešení, nevím jaké, možná je to nad moje momentální uvažování, ale vím, že je, a když se budu hodně soustředit, dokážu...

Probouzím se. Je asi hodina před svítáním, ticho. Vzbudit se v noci bez vnější příčiny, kterou obvykle bývá budík, to se mi už hodně dlouho nestalo. Tak proč teď? Nehybně ležím, zírám do tmy, ještě ve mě dohasíná neskutečný pocit letu, ale už se do něj mísí jemná hrůza. Co všechno takhle může fungovat... ve skutečnosti?