:-(

Napříč zraku tvému

ujíždí životy vstříc osudu svému.

Lehce si pohraješ s myslí, že míří k osudu zlému.

A blázni závodní, hazardních sto koní,

spěchají, proč vlastně, kam?

 Vzápětí s hořkostí stoupají k výšinám.

Nesuďme kluky na koních, jež zavání smrtí,

navždy už postačí bezmoc, co drtí

každého, kdo miloval rozverné šílence,

kámoše, své dítě, holek milence.

A pokaždé, co ozve se zpráva o ztrátě nejvyšší,

oči své ztrápeně přivíráš, uši ať příšernost neslyší,

Pomyslíš, že teď někdo nešťastným se stává,

rodina, přátelé, den za dnem nekonečným se zdává.

Kdo zná pocit tak opojný rychlostí,

barvami, hlukem, čímkoliv, radostí,

že uhání bez tíže se slunkem v zádech,

paprsky nasává, nádech co nádech,

nediví se pak nezkrotným kovbojům silnic a cest,

dalekých, svobodou zaprášených, pryč ode všech měst.

Třeba jen na chvilku uniknout se snaží

problému, smutku snad, ještě něco zažít.

Ale postůjme společně chvilku a nechme se utišit zesnulého poutí,

a přesto že osud nás posměšně, zákeřně a trapně  rmoutí,

vězme, že v našich myslích navěky všech poutníků úsměv zůstane

a v duši snad jednou týravý pocit beznaděje a marnosti ustane.