Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seTajemství krve- Strom
10. 10. 2008
0
0
609
Autor
Bruno Holly
Strom
Bylo asi půl šesté,když jsme prošli kolem zvláštního stromu. Měl proschlou korunu,která vypadala zvlášť odporně. Koruna ve tvaru žebrácké dlaně se lehounce kývala ze strany na stranu. Bylo mi jaksi divně od žaludku, snad jsem měl i nějaké tušení věcí příštích. Ten strom mě uvrhl opět do těch starých časů,kdy se pálily čarodějnice a sekaly paže. Táhl mě znovu a znovu těmi temnými chodbami smrti,dal mi opět ucho ke stěně mučírny a já musel naslouchat těm výkřikům děsu a šílenství. Doba kdy krásné chudé dívky byli nazvány čarodějnicemi,jen proto,že se zalíbily nějakému odpornému inkvizitorovi,kterému nechtěly podržet. Nakonec musely podržet nejen jemu,ale i těm nejodpornějším dozorcům a vrahům. Nakonec za tu troufalost,byly buďto rozčtvrceny,což bylo postupné odsekávání údů,za nadšeného křiku lidí na přeplněném náměstí,nebo naplnili náměstí sladkým pachem vlastního škvařícího masa.
Byly to šílené časy a ten bůh,který nad nimi bděl,musel mít silný žaludek.
Ten strom si to všechno pamatoval,stál tu již několik století. V roce 1402 tu zakořenil i díky krvi kterou byla zem nasáklá. Ten den začaly dějiny tohoto stromu,toho dne se narodil uprostřed bitevního pole,uprostřed mrtvol a krve.
Měl to štěstí,že byl často nablízku smrti,18 lidí bylo v jeho koruně oběšeno,několik jich roztrhala divá zvěř,když byli ke kmeni přivázáni. A on lačně sál svými temně rudými kořeny jejich krev. Zvykl si na smrt a už mu nepřipadala tak zrůdná jak v mládí,kdy mu gejzíry krve z uťatých hlav,ohýbaly korunku skoro až k zemi. Několikrát utekl Limě,což znamená smrt stromu,není sice definitivní,ale takové vypálení ke kořenům,značně zmenší možnost návratu a ty malé výhonky co potom vyrazí,už vůbec nemají předchozí osobnost. Věděl co je smrt,ale Limy se strašně bál. Jednou ho chtěli vesničané spálit,už hořel,ale vysvobodil ho mocný déšť. Ty vesničany asi po roce všechny na náměstí rozčtvrtili,přidali se totiž k nějakému povstání. Poznal to podle pachu jejich popela,který kolem něj na louce rozsypali katovi pacholci. Ten den pacholci podřezali jednoho ze svých,za to,že jak sypal popel proti větru,navál jim ho do očí. Byl to nejmladší Petr. Strom dlouho čekal než chlapec dochroptěl,nebyl totiž vůbec dobře zaříznut a proto trvalo několik hodin než vykrvácel.
Potom přišlo období klidu,ale strom to špatně snášel,umíral. Stál tu sám a bez krve. Naposledy ji ochutnal za druhé světové války,kdy tady nacisti znásilnili a potom zastřelili pět dívek. Byli to krásné mladé dívenky z obce,které se nestačily schovat,měli krev horkou a světlou a bylo jí dost.
Ten den byl pro strom také bolestný proto,že ho několik kulek při popravě taky zasáhlo. Ještě že měl tak dobrou medicínu,jinak by snad uschl. Byly to slavné doby stromu,ale to už je pryč,dnes se cítí podveden a opuštěn. Nikdo už mu nepředvádí popravy,nikdo ho nezásobuje horkou krví. Je z něj troska. A tak už nedočkavě vyhlíží mistra kata,toho co ho zavede k Limě,toho co vše ukončí. Muže kterému říkají dřevorubec. Toho, co odhalí jeho značku co mu udělal lesník a potom,potom zanoří motorovou pilu do kmene a přejde do něj tajemství krve. Ten den se zastaví ta chtivost,ta chuť být stále na blízku masakrů. Ten den předá svou chuť člověku. Prší.