1

Sem, tam, sem, tam, sem, tam…oči se zavírají..sem, tam, sem, tam…jste unavený…sem, tam, sem, tam…SPĚTE!!

            Něco se mnou nebylo v pořádku…Absolvoval jsem nespočet vyšetření a výzkumů a pořád nic…nikdo na světě mi nedokázal pomoct a za těch spoustu let se můj problém neposunul ani o kousek dopředu..a já prostě nedokázal žít bez snů.

Jednu dobu jsem se učil snít ve dne. Stával jsem se, a příliš mi to nevadilo, tak trochu vyděděncem společnosti. Žil jsem sám se sebou. Ale to mi nepomáhalo a ty „snovatý“ sny mi pořád hrozně chyběly…

Dokonce jsem si po dvaceti letech pořídil postel… Celé dny jsem v ní proležel a hrál si na to, že spím. Zašlo to tak daleko, že jsem si lepil oční víčka k sobě a napočítal za víkend dva miliony oveček. Nic…

S nikým jsem nemluvil a nikdo se mě na nic neptal. Připadal jsem si jako reklama na ticho.

Vymyslel jsem si vlastní život.. Najednou jsem měl rodinu a děti. I pejska jsme si pořídili. Jmenoval se Knoflík a taky neuměl snít a tak jsme si mohli pořád povídat. Dozvěděl jsem se všechno o psím světě. Dokonce mě tam i jednou vzal. Moc se mi tam líbilo, škoda že tam můžou žít jen psi..

Moje děti chodily po domě a mlčely. Dokonce jsem nikdy nepřišel na to, jestli jsou to kluci nebo holky. Vím jen, že vypadaly uplně stejně.

Moje žena byla muž, ale mně to nevadilo, protože celej život spala. Jednou jsem jí chtěl probudit, ale nešlo to. Místo toho jsem jí vlezl do snu a zjistil jsem, že snít bolí.

Bylo to pro mě kruté zjištění, ale trochu se mi ulevilo. Už jsem tolik netoužil po snech.

Jednou moje rodina zmizela. Odešli dveřma na půdu, žena i s postelí, ale já za nima nešel. Místo toho jsem si vyrobil novou rodinu.

Děti se už zvládli i posadit a manželka byla žena. Na psa jsem zapomněl, ale vyrobil jsem si kanárka. Nemluvil…

Pochopil jsem, že když se budu snažit, můžu si vyrobit dokonalou rodinu. Když mě už zmáhalo posedávat s dětma u krbu, zmizely i s matkou a kanárem. Odešli sice sklepem, ale já byl rád a začal vytvářet další.

Za čas jsem zvládl vytvořit naprosto dokonalou ženu, děti, psa i kanárka, ale nikdo z nich nedokázal mluvit. Ani pes. A já si chtěl povídat…

Vytvářel jsem pořád novější a dokonalejší rodiny, ale ani jedna nemluvila. Když mě přestaly bavit odcházely. Pokaždý jinudy. Poslední šla komínem.

Myslel jsem, že je to poslední nepoužitej otvor v mym domě. Když už neměly kudy odcházet, přestaly přicházet.

Zjistil jsem, že jsem je měl docela rád. Chtěl jsem se utopit, ale nešlo to. Začal jsem zdokonalovat sám sebe.

Když jsem byl uplně dokonalej, objevilo se v kuchyni okno...Tak jsem vstal  a odešel.