3

Jednoho dne mi vlezl do hlavy brouk. Doslova. Dovnitř vlezl uchem, pokračoval kolem nosu, u čela se chvíli zastavil a zavrtal se někde vzadu u zátylku. Nejdřív jsem běhal po doktorech aby mi ho vyndali, ale ti všichni mě odkazovali na psychologa. Do blázince jsem nechtěl. Byl jsem tedy nucen se s broukem naučit žít. Zpočátku to bolelo, píchalo a svrbělo zároveň. Po čase bolest ustoupila, ale svrbělo to čím dál víc. To jsem si vysvětloval tím, že všechno co se hojí musí svrbět. Nakonec jsem si na svrbění i píchání zvykl. Pořád jsem se ale snažil na svého brouka zapomenout. Pokaždé, když se mi zdálo, že mizí, znovu se ozval. Stačilo aby se převalil, nebo probudil a mně to pokazilo celý den. Měl jsem svého brouka za věčného a nezničitelného nepřítele. Myslel jsem, že se nad ním nedá zvítězit. Jednoho dne se však stalo něco, co můj život přeneslo do zcela jiných sfér. Brouk se přestal ozývat. Čekal jsem týden, dva..a teprve po třetím jsem uvěřil, že můj brouk je pryč. Uspořádal jsem mnoho oslav, nechal se pokřtít a začal žít nový život. Pár týdnů mě to bavilo. Užival jsem si ticha v hlavě. Ale když se týdny změnily v měsíce začal mi brouk chybět. Moje dny začaly být jednotvárné a nudné. Nic se nedělo. Nic mě nesvrbělo, nikdo se nepřevaloval. Toužil jsem po mém starém anebo alespoň novém broukovi. Začal jsem vyhledávat situace ve kterých jsem ho tušil. Nic. Neozval se-nepřevalil se-nezachroustal. V hlavě jsem měl jen příliš velké ticho. Nikdy v minulosti jsem nepomyslel na to, že by taková situace mohla nastat. Ale teď tu byla a já jí musel řešit sám, bez brouka a to jsem nedovedl. Žil jsem ze dne na den. Když jsem přestal doufat a všecko vzdal, brouk se ozval. Ale já už ho neslyšel...

---