PŘÍHODY A NEHODY VOJÁKA SCHNEIDERA

1.KAPITOLA

VOJÍN „NEMEHLO“

  Mírné ranní slunce, které mi svítilo přímo do obličeje, mne vzbudilo poměrně brzy. V místnosti již nikdo nebyl. Začal jsem si v hlavě srovnávat, co se to včera na hlídce vlastně stalo. Po deseti minutách intenzivního přemýšlení jsem konečně vstal a podíval se z okna. Těm několika málo odvážlivcům venku se od úst kouřilo, jakoby venku bylo jako na Sibiři. Byli jsme sice na východní frontě, ale ne až tak na severu a blízko Sibiři, aby teploty zde klesli pod -15°C.  Po shlédnutí této kruté pravdy jsem otevřel skříň se svými věcmi. Popadl jsem kompletní uniformu a začal jsem se oblékat. Nejdříve kalhoty, poté dlouhý vojenský, ale hlavně teplý kabátec a pevnou obuv. Napůl ještě spící jsem se došoural ke svému nočnímu stolku. Někdo si na něm zapomněl zásobník do samopalu vzoru MP40. Odemknul jsem první zásuvku a do kapsy u kabátce jsem uložil poloprázdnou krabičku cigaret a také již zmíněný zásobník. U dveří jsem sňal z věšáku přilbu a byl jsem připraven vyrazit. Sotva jsem ovšem položil ruku na kliku, dveře se prudce otevřely a já padl k zemi jako podťatý.

   Když jsem přišel k sobě stál nade mnou mladý svobodník, který mi nebyl vůbec povědomý. Zeptal jsem se ho, co se stalo a proč ležím na téhle nepříliš vyhřáté zemi jak široký tak dlouhý. Svobodník se začal ihned omlouvat, že to neudělal schválně, ale že ho jistý rotný Köpke poslal do kasáren číslo 13 pro zásobník, který leží na nočním stolku. S jeho pomocí jsem vstal a z kapsy jsem vyndal zásobník, kvůli kterému mne málem zabil spolubojovník a podal mu ho. Svobodník z toho všeho byl mnohem víc vyděšený než já.

   Podařilo se mi, vysvětlit mu, že je vše v pořádku a nic se nestalo. Chvíli to trvalo. Poté odešel – no spíš utekl z místnosti. Zvedl jsem ze země svou přilbu a konečně vyrazil vstříc novým dobrodružstvím. Na chodbě bylo úplně mrtvo. Až na zmíněného svobodníka, který pelášil z kasáren ven rychlostí blesku. Vyšel jsem ven a tam též nikdo. Usoudil jsem, že budou v jídelně. Jako obyčejně měl můj instinkt pravdu. Vešel jsem dovnitř s úplně rudým čelem. Po vyzvednutí čaje do plecháčku jsem přešel rovnou k lékaři, který zde rozdával léky alergikům, nemocným,... Stručně jsem mu vylíčil, co se mi stalo a na oplátku jsem obdržel nějakou zelenou pilulku, které jsem vůbec nedůvěřoval, ale nakonec jsme ji polkl. Přisedl jsem si k poměrně ustaraně vypadajícímu rotnému Köpkemu, vždy usmívajícímu se Greissovi a neznámému svobodníkovi, se kterým jsem již bohužel měl tu čest se setkat. Ptal jsem se Köpkeho, co že je dnes tak zamračený. Köpke byl starší než já a navíc mi svým vystupováním připomínal polního maršála von Hindenburga, kterého já tolik obdivoval prohlásil. „To je naprosto jednoduché příteli,“ tak začínala téměř každá jeho věta. „Svěřili mi ty největší tupce, idioty a debily z celého tábora, abych s nimi probral chování vojáka na hlídce a povinnosti hlídky.“ Při pojmu „tupce, idioty a debily“ jsem ihned věděl, že je tím myšlena 15. rota, která byla nechvalně známá svou velice podprůměrnou inteligencí. Vypil jsem čaj, popřál rotnému hodně štěstí a pevné nervy a opustil jsem je.