Kouzlená zahrada

Životem v koutě

pocity co vedou všelikam

myší nory,  zatuchlé skrýše

řítí se jeden černý kámen na druhý. . .

Jedna strana

schyluje do propasti,

opřena o druhou,

za kterou není nic

                                                nehostinné meze

Jsou ale I světlé body

Hrubým obrysem

prochoulím se

z bezvýchodnosti

tady

do Zahrady

kde kamenné škleby mění se v duhové bubliny,

naborušené pazoury rozeklenou do větví,

nadobro zaklety ve stormy

temná zákoutí  nepohltí,

víme už o nich

. . .

A místa kde jak plaz,

pevně na zemi,

přitom v teplém vzduchu odpočívám

bez prachu do úst,

co jinde vířím

A vůně  voňavé,

z kohoutku starého jak sám pramen

čistá voda

Byliny, kytky, keře…

rostlé přihodile,

 (připomínají nitky pavučin),

a že co příjde ponecháno sobě

 V samotě rozlehlosti přesto nekácí beznaděj

Dech z hloubi času zahrady vane,

 šeptá o setkáních