Písmák Československá literární komunita
Tak jako generace autorů před vámi, publikujte svoji psanou tvorbu. Podělte se o svoje názory a sbírejte zpětnou vazbu na svoje díla. Inspirujte se a učte od nejlepších.
Přidejte seČekaní v mlze
18. 10. 2008
0
0
771
Autor
Sagitta
Ranní chladný vítr profukoval skrze mlhové mraky, tlačící je jako chuchvalce vaty, pryč od probouzejícího se pondělního dne. Slunce ještě nevyšlo, ale zas nebylo tak pozdě, aby na jeden z prvních vlaků nečekali ještě uzívaní lidé.
Každý den ráno potkávám jednu ženu, třicet ji už dávno bylo. Jezdí spojem, kdy první, stále školou povinná mládež jezdí za svým vzděláním. Zapaluje, jako každé ráno, svoji cigaretu. Snad první ranní, snad svou druhou… kdo ví. Pozoruje kolem sebe, ač na sobě to nechce znát, tu pubertální chásku složenou jak s dívek tak kluků ve vytahaných mikinách s kapucí na hlavě, s kšiltovkou do strany.
Dětičky vytahují taky svoje první cigáro, ani ne tak ze závislosti, ale sociální potřeby. Zná to, není to tak dávno, kdy sama takhle při čekání na vlak začínala kouřit. Není dávno? Je tomu jen pouhých několik let! A přesto je již jiná, ptá se sebe sama, proč? Nemá ten bezstarostný výraz v obličeji, nemá tváře v barvě čerstvě uzrálých broskví, nemá ty zářivě bílé zuby.
Dělají hluk, pouští nahlas něco příšerného z kapesního telefonu, šíří kolem sebe sprostá slova… Říká si, byli jsme stejní a už nejsme, vyrostou toho, přesto se ji zdá, že jsou více hrubý, než oni byli. Chtějí se jen odlišovat, být vidět.
Pár posledních šluků jí zbývá, vlak se blíží. Každé ráno je potká, každé ráno je vidí, jak oni dospívají, mění se a ona stárne. Závidí jim jejich mládí, jejich bezstarostnost, jejich smání.
I ona takou byla. Však čas to všechno spraví. Jen jedno hryzá její mysl, zda oni se lépe mít nebudou. Poslední potáhnutí a vlak je tady.
Každý den ráno potkávám jednu ženu, třicet ji už dávno bylo. Jezdí spojem, kdy první, stále školou povinná mládež jezdí za svým vzděláním. Zapaluje, jako každé ráno, svoji cigaretu. Snad první ranní, snad svou druhou… kdo ví. Pozoruje kolem sebe, ač na sobě to nechce znát, tu pubertální chásku složenou jak s dívek tak kluků ve vytahaných mikinách s kapucí na hlavě, s kšiltovkou do strany.
Dětičky vytahují taky svoje první cigáro, ani ne tak ze závislosti, ale sociální potřeby. Zná to, není to tak dávno, kdy sama takhle při čekání na vlak začínala kouřit. Není dávno? Je tomu jen pouhých několik let! A přesto je již jiná, ptá se sebe sama, proč? Nemá ten bezstarostný výraz v obličeji, nemá tváře v barvě čerstvě uzrálých broskví, nemá ty zářivě bílé zuby.
Dělají hluk, pouští nahlas něco příšerného z kapesního telefonu, šíří kolem sebe sprostá slova… Říká si, byli jsme stejní a už nejsme, vyrostou toho, přesto se ji zdá, že jsou více hrubý, než oni byli. Chtějí se jen odlišovat, být vidět.
Pár posledních šluků jí zbývá, vlak se blíží. Každé ráno je potká, každé ráno je vidí, jak oni dospívají, mění se a ona stárne. Závidí jim jejich mládí, jejich bezstarostnost, jejich smání.
I ona takou byla. Však čas to všechno spraví. Jen jedno hryzá její mysl, zda oni se lépe mít nebudou. Poslední potáhnutí a vlak je tady.