Popkulturní smeťák a smutné překvapení

„Be sure to wear some flowers in your hair.“

Můj pokoj je popkulturní smetiště, žumpa masové kultury, propadliště dobrého vkusu. Visí mi tu táta Warhol, strejdové Plant a Dylan, Lennon a Monroeová v růžovém provedení, duhová Mona od Leoparda, starý Dalího kalendář, plechovky od kokakoly, dolar zvětšený na desetinásobek – zkrátka všechno, co byste ve svém stoprocentně Home-Artovém 3+1 mít nechtěli.

„Ty žlutý růže z Texasu…“

            Ty kokakolové plechovky vypadají prázdné trochu smutně a cynicky, došlo mi včera. Heuréka – dám do nich květiny, napadlo mě pak. Umělé květiny, neboť plast je mramorem z něhož se tesají pomníky ikonám naší doby.

„Květiny spí ve vázách a tiká plynoměr.“

            Nejdřív jsem šla do velkoobchodu výtvarných potřeb. Vysmáli se mi. Něco takového by přece nikdo nekupoval.

„Třešňové květy jako padlý sníh...“

            Jako druhý jsem zkusila Bankrot, ale nechtělo se mi dávat 59 korun za zpřelámanou větývku s igelitovým, krvavě růžovým třešňovým květem. Pokusila jsem se je obelstít, umluvit to na dvacet, ale ty staré dámy si na mě posvítily. To by tak hrálo, aby takový skvost prodaly pod cenou, rozčilovaly se pohoršeně. A kde jinde najdu laciné umělé květiny, ptala jsem se. Pokud ne tady, tak už nikde, ujistily mě povýšeně.

„Když padla na lilie kapkami třemi.“

            Pak jsem šla do Tesca na Národní. Prodavačku můj dotaz nepřekvapil, kytky jsou prý na druhé straně u východu. Prokličkovala jsem obchodní horečkou zmámeným davem, před očima mi vyvstalo gigantické plastové květinářství praskající ve švech pod náporem paniček přetahujících se o poslední modrý karafiát (karafiáty byli v akci.), předposlední svazeček žlutých lilií s padesátiprocentní slevou, bledě fialovou zdobnou voskovku… Najednou jsem měla pocit úžasné radosti, Tesco mi splnilo přání, všude kytky-kytky-kytky, ještě k tomu levné. Ostatní dámičky vypadaly ve srovnání se mnou trochu posmutněle, ale v kvítkách se přehrabovaly se stejnou vervou. Trochu mě to zarazilo, copak chce celý národ cpát bílé růže do rudých plechovek, aby tak vytvořil lacinou iluzi moderního umění? Proč ten shon?
Nechápala jsem.

„Řekni kde ty kytky jsou.“

Pak mi to došlo. Skoro jsem se zastyděla. Došlo mi, jaké mám ohromné štěstí. Budou Dušičky a já jediná to nevím, protože mi nikdo velmi blízký neumřel. Proto alespoň dávám bílé růže do plechovek od kokakoly.