Jdu cestou, samotou,
mé kroky míří do neznáma,
kde je konec?
Pomoz mi, haló,
jak jen jít dál mám!
Cesta se mi skrývá do neznáma
a já uvězněna v nádobě svého těla,
nikdo mě neslyší, pomocná ruka nikde k zjevení,
má duše tak křičí nahlas, ale nikdo mě neslyší
co jen dělat mám? Kam se otočit? Kam se hnout?
Do hloubky nejhlubší, kde konce není vidno,
padat do černé tmy a nikdo už mě nezastaví
začínám krvácet, ztrácím vědomí
obloha zaplavena v červáncí - to má krev
a já jako opar mizím z nich
má mysl je zkalená životem tímto
vrátit zpět se nedá
tak jak to vše se pokusit změnit
jak jen to jde?
vrátit se v čase nazpět k plodu v těle matky
zabít se a nenarodit se na svět
utrpení mé duše začalo již tady
objevování toho všeho, té špíny, bolesti, neklidu, osudu!
jak jen mi to osud řekl do očí?
jdi cestou svou známě neznámou a pak pochopíš
jdi a nevracej se, trest ti za to hrozí
tento kruh je prokletý a nenávratný
jak dále mě samota potrestá
sama zavřená ve svém těle
kolik hodin ještě strávím sama se sebou sama
uboze sobecká jsem v tuto chvíli ke všem!
sám je přeci každý - proč to teda snáším tak blbě jenom já
Deprese černá ozývá se ve mně
jak jen s ní bojovat bez medikace
cítím, že se rozpouštím v teplý vánek
a proudím a unáším při tom i tebe neznámé
čas stojí a nepluje dál, to já ho ovládám
stop tedy kážu já v tento moment
zapomenme na to, že jsme, zastavme se na okamžik věčnosti
rozpustíme vše ve vesmíru a to navěky
ztratím vše jen kvůli tomu všemu?
má duše promlouvá skrze mé tělo, mé prsty píšou na klávesnici
píšou jako o život, ví, že je to marné,
tak alespoň výpověď podají,
pro ty, kteří pomoc potřebují a snaží se žít věčně
mé modré oči už skoro nevidí, jak v hlubině se propadám a světla ubývá
voda mě objímá a přivlastňuje si mě celou - topení ani necítím
a konec.........konec proudí z celého těla......rozdělujeme se
né, nechci se rozdělit, chci zůstat s ním, vždyť bojovalo celou dobu se mnou po boku, byla bych nevděčná a to nesnesu!