Růžový sníh

Toto je o jednom lidském osudu. Prosím, nevyčítejte mi klišé japonských višní - ty tam opravdu stojí, a jak popsáno, tak to i v dubnu vypadá.

„Jsem pedagog,“ řekl pán s plešinou a postavil se. Z lavice dětí prvního ročníku gymnázia se mu vstávalo špatně. Ale když už stál, tak dodal: „Vyučuji matematiku, na gymnáziu. Ale ne na tomto.“ Zatvářil se omluvně a znovu se vsoukal do lavice.
Otcové představovali sebe i své ženy. Jen jedna svobodná matka se vyzývavě rozhlédla po zbylých párech a řekla: „Maluju.“ Nikdo nehnul ani brvou.

„Inženýr,“ a „advokát,“ a „finanční poradce,“ znělo jako údery zvonu. Když přišla řada na pána přede mnou, všecky oči se k němu otočily. Vstal, a jeho židle mi mou lavici vrazila do břicha. Zavanula od něj vůně dobrého francouzského koňaku.

„Doktor Mlha, chirurg,“ řekl s důrazem na hrdelním ‚ch‘. „Jiří Mlha.“ Byl v béžové košili s krátkými rukávy, paže mocné tenisem a opálené sluncem Středozemního moře, rovná záda, široká ramena, na klasicky tvarované hlavě kštice plavých vlasů. To vše se nade mnou tyčilo do výše. Vteřinu tak setrval a mně nezbývalo, než hledět do jeho pevných hýždí. Uhnul jsem očima. Jeho stejně velká, ale poněkud přitloustlá žena pohupovala bronzovou nohou, přehozenou přes koleno a vystrčenou do uličky. Kolem kotníku zlatý řetízek.

Třídní učitelka mne za jeho zády vyhledala a povzbudivě se na mne usmála.
„Jan Ospalý, domovník,“ řekl jsem, a ani jsem se nepokusil vstát. ‚Chirurg‘ přede mnou se rozvalil na své židli a nepustil mě.
Ne všichni se ke mně otočili. Některá obočí byla údivem pozvednutá, jiná svědčila o tom, že mi nevěří. „Toho času bez zaměstnání,“ řekl jsem ještě.

Každé druhé ráno jsme s ženou běhávali kolem vily se soukromou ordinací pana doktora Mlhy, chirurga a traumatologa, jak hlásal nápis na bronzové tabulce. Po celá léta jsme trasu neměnili. To ona se měnila. Mladé stromky povyrostly, staré pokáceli, a v celé ulici vysadili alej japonských višní.

„Tak to byla teda rána,“ řekl doktor Mlha, když jej moje žena s pohmožděnou rukou navštívila. Jela na svém kole a na křižovatce ji přehlédl hoch ve velkém voze s náhonem na čtyři kola. Schoulila se mu pod chladičem jako dítě v těle matky, a když jeřáb auto zvedl, kolo bylo do šrotu, ale ženě se nic nestalo. Až na ten naražený palec.
Doktor Mlha seděl na vysoké stoličce, shrbený, na palec jí vytlačil půl tuby heparinové masti, a pak jí ruku zavázal.
„Přijďte mi to za týden ukázat,“ řekl. Tváře měl zapadlé, potažené žlutou kůží, rty modré, a z úst mu páchlo. Když vstal, nad tenkýma nohama mu viselo břicho. Oči za silnými brýlemi slzely. „Pokud tady ještě budu,“ dodal, a odšoural se.

Dnes ráno jsme procházeli kolem jeho vily. Byli jsme pár týdnů na dovolené, a tak se nám ta stará dobrá čtvrť zdála jiná. Jako vždy po delší přestávce. Ale na dveřích páně chirurgovy ordinace bylo doopravdy něco nového. IT Consulting s.r.o., stálo na kousku papíru, přilepeném na dveřích. A na příjezdové cestě parkovalo auto malířské firmy.

Japonské višně právě odkvétají. Celou alej pokryl růžový sníh.

---