titulky

asi rok 2004

Pokoušel se dostat hlouběji.Připadal si jako,že on sám je Donem Quijotem,jen nebojuje s větrnými mlýny.Prodíral se hlouběji a hlouběji křovinami a neúprosnými větvemi stromů.
Hledal cosi.
Co hledal celý život.
Cítil velkou potřebu navrácení se tam,odkud kdysi vyrazil,vstříc stromům.Odhodlán k objevení všeho.Svět mimo les.
Tentokrát to tak těžké nebylo.
Párkrát se sehnul,narovnal,překročil,vyhnul.
Bylo to ,dá se říct, snadné.
A teď.V tuto chvíli. Skoro dýchá.Prodíra se cévami,žlázami,nervy,napínajících se a povolujících.A nakonec žílami,do níchž strká.Ale ztvrdlé jsou,nedají se odsunout.
Nasedne na ně a jede.Dolů tunelem.Který zdá se nekončí.
Najednou tma.
Oči s nadějí marně hledají světlo.Nic.Tma.Pláč.Křik!
Ústa lapají po vzduchu.Plíce a srdce,uši přinášejí divné zprávy.
Šumění zesiluje.Křik!
To hlasy známých volají na Tebe…
Hrozivá ozvěna v někonečné tmě tunelu,jež je Tvým tělem.
Žádní andělé.Jen ty obličeje mrtvých.Šeptají a křičí zarověň.V sluchu blízko a zase dál.
Střídání barev.
Chceš sluch i zrak rukama skrýt.Cosi šahá na Tvé tělo.Jeho ledové tělo Tě tahá za nohy.Tahá Tě to dolů.Zbytečná obrana sama sebe.
Relativnost tepla se mění v chlad.Slyšíš se křičet k sobě: „Zemři! Jsi nic!“
Konec boje.
Sám si divák svého krátkého snímku Tvého života.
Je konec.Už běží titulky.

---